ZRYCHLOVÁNÍVšichni ho známe – každé ráno se náš den stává menším zlomkem celkového času, co tady v tomto těle na zemi strávíme. Kromě mnoha výhod (možnost časové abstrakce, nadhled, jakási moudrost vznikající pozorováním opakujících se jevů, atd., atp.), to má i jednu nevýhodu – vzniká v nás PRAVDIVÝ dojem, že čas plyne pořád rychleji. Pro ne-milovníky života to zase naopak může být výhoda, ale to je jiné téma.
Ve středním věku se navíc k tomuto zrychlování sejde ještě několik dalších eventualit. Děti, firmy, velké projekty, kariéry, budování bydlení, touha něco smysluplného vytvořit a jiné činnosti, které jsou časově extrémně náročné. To všechno nás dostává do tzv. “jednoho kola” – tvrdé rutiny, kde je každý den skoro stejný, což vytváří iluzi ještě rychlejšího plynutí.
V neposlední řadě, jsme na vrcholu hory mládí, ze které je už nemilosrdně vidět na konec. A to je stresující. Oblaka nekonečna se rozplynou a my vidíme do údolí, kde jsou naše životní plány, cíle a vize nekompromisně okleštěné jedním lidským životem (pokud nechceme svoje potomky sobecky uvázat k tomu, aby v nich pokračovali). Navíc jsou omezeny jedním průměrně dlouhým lidským životem jen za předpokladu, že vše půjde jak má a nesejme nás zítra na dálnici kamion nebo nedostaneme nějakou hrozivou nemoc. Nemluvně o tom, že mnozí z nás ve středním věku hrozivé nemoci už mají, co míchá karty ještě brutálnějším způsobem.
Jedinci se silnou empatií mohou dokonce pociťovat chapadla stáří na svých blízkých víc, než je na sobě pociťují oni sami. A pokud máme ve vyšším středním věku hodně malé nebo dokonce žádné děti, představa, že nepoznáme jejich dospělost nebo že dokonce nikdy ani jen nepotkáme žádný svůj lidský otisk, také není bůhvíjaká.
Co s tím?
Každý se s tímto silným (pod)vědomým pnutím nebo pochopením, že život je FAKT KRÁTKÝ vyrovnává po svém. Někdo novým vztahem/rodinou, někdo novou prací, někdo vášní pro koníčky, někdo tvorbou, někdo dobročinností, někdo modlitbou, někdo hlubokou vnitřní transformací, po které ale všechny tyto otázky musí řešit taky… Všichni máme zkrátka svůj modus jak se s touto krizí potkat.
Věřím, že každý z nich je OK a bylo by děsivé, kdybychom měli unifikovanou cestu jak tímto projít. Co mi ale přijde důležité, je si to přiznat. Vidět, že se to děje a nezdrhat před tím. Dlouho jsem před zrychlováním zavírala oči, a ono nezmizelo! Naopak, jenom pořád zvyšuje tempo, jak už je jeho podstatou dané – nemůže to dělat jinak, je to Z R Y C H L O V Á N Í.
Dále je velmi podstatné si uvědomit, že to, co žijeme ve středním věku, je to ONO, o kterém jsme snili jako děti nebo mládež. Ano, pro tohle jsme studovali, chtěli být krásní, silní a chytří – abychom byli svobodní, úspěšně se rozmnožili a/nebo pracovali na něčem, co nás naplňuje a/nebo nám to přináší nějaké jiné výhody. Tohle je vrchol našeho života, ať už se nám líbí nebo ne. Přestává platit, že když splníme X, Y a Z, tak to konečně přijde. Už to přišlo! Žijeme to každým dnem i nocí a je dobré umět se z toho radovat. Pokud se těšit neumíme, je dobré se to naučit a vážit si všeho, co máme. Pokud jsme na svém životním vrcholu úplně v hajzlu a těšit se nemůžeme, je vhodné začít se tím intenzivně zabývat.
Je fajn jít otevřeně do otázek co reálně ještě stihnu a co velice pravděpodobně už ne. A pokud zázrakem ano, tak za jakou cenu. Je dobré hledat způsoby jak se s některými věcmi, které nestíháme, vyrovnat. A společně s tím nahlodávat celé paradigma (ne)stíhání, aby se zas člověk nezbláznil a nezahltil kompenzacemi, které jakkoliv jsou někdy smysluplné, nemohou některé díry v nás zalepit. Klást si otázky zda jsou to opravdu tak strašné díry a proč vlastně. Kolik z toho je kulturní tlak a kolik moje vlastní rozhodnutí chtít jít životem takto. Co ještě mohu změnit a zejména co doopravdy změnit CHCI.
Říká se, že v první polovině života je největší výzvou život a v jeho druhé polovině, je to SMRT. Zároveň mám pocit, že smrt po naplněném životě, který milujeme asi bude méně strašná než po životě nenáviděném a promarněném. To by muselo být zcela bezvýchodné marnění, aby pak smrt byla vykoupením. Ale pokud se naše duše opakovaně vtěluje, chceme jí to všechno nechat na ten příští život?
Jenom se ptám 