Kromě toho, že jsem teď vědomě líná, tak jsem po dlouhé době i zamilovaná – primárně a přiznaně do sebe samozřejmě, protože jsem tento TOP trik zamilovanosti už dávno prokoukla.
Když se totiž do něčeho nebo do někoho s vášní napřeme a je to vzájemné, jsme záhy schopni sami sebe uvidět v jeho nebo její zlaté projekci. Zalejou nás vzduchem vířící hormony láskoštěstí a vše najednou dává smysl. Dokonce i tehdy, když nedává! Proto je to tak příjemné.
Pokud to náhodou vzájemné není, tak strana odmítající se může stejně v této suprlázni výtečně vykoupat, bo hormonů je DOST i pro partu horníků a funguje to, i když nejsou její vlastní. A strana odmítaná zase veškeré NE a/nebo NEVÍM bere jen jako “lehké překážky” před HAPPY ENDEM, takže ji to furt pohání k dalšímu snažení a tím pádem k další tvorbě hormonů na zázraky.
Je to GENIÁLNÍ a díky Bohu za to, jinak bychom vymřeli v první generaci. A kdyby ne, tak bychom potom jako druh nic zajímavého nevytvořili, protože lenost by na Sixtínskou kapli sama o sobě nevydala. O tom jakou roli v této „kapličce“ sehrála moc a peníze si napíšeme jindy.
Už nějaký čas si všímám, že zamilovanost má kromě mnoha jiných benefitů, také schopnost vytvářet jakýsi zvláštní mezi-prostor, ze kterého lze vše vidět jinak. Nejen romanticky a optimisticky, ale i zcela mimo zažité a naučené boxíky přemýšlení, vnímání a prožívání.
Je to pozorovatelna pro zvláštní mimo-úhelný pohled, klíč od Faunova labyrintu, ve kterém se lze ztratit, ale také objevit dosud nepoznané. Taková přirozená navozovatelka rozšířeného stavu vědomí. A najlepší je, když je v ní člověk línej a nespěchá s tím vším nic dělat. To pak může jen v klidu sedět a multidimenzionálně čumět!
Zamilovávejte se líně a vědomě.
Je to obohacující a zdravé.
Úlevné a krásné.
