Přijdu domů, slaná a spocená od hlavy až k patě. Venku je tolik stupňů, kolik mi je let. Okamžitě zamířím ke klimatizaci, na které přidám o pět stupňů víc, aby mě ihned nepokryla ledová krusta. Než to zase Máma stáhne zpátky. Aby jí v její hroší kůži, natlakované nikdy nehasnoucím vnitřním požárem, nebylo nesnesitelné vedro.
Ale nejen naše termoregulace JE DRAMATICKY ODLIŠNÁ.
Jdu do kuchyně. Na lince čeká totální výbuch, čtvrtka žluté papriky, čtvrtka červené papriky a čtvrtka cukety. Místo abych rovnou vykvetla, beru do ruky svůj nejoblíbenější japonský nůž z damascénské oceli, rychlým dotykem palce si ověřím, že je ještě pořád tak ostrý, jako když jsem ho dostala a chvatem rozkrájím ty tři malý zeleninový mrdky na kousky. Shrnu je do krabičky a uložím do lednice na pyramidu dalších patnácti boxíků, kterých útroby skýtají podobné zbytkové poklady.
Moje sestra totiž u vaření NIKDY NIC NEDODĚLÁ.
„Jsem přece Gándhí…“ opakuji si tiše slova chlapa, od kterého mám ten nůž. A kterého jsem nějakým jiným, i když zcela jistě ne tak ostrým, nožem přesně před pěti lety honila po téhle kuchyni. Aby mě pak musel na pár měsíců vyghostovat a zablokovat na všech kanálech. A následně se mohl zase vrátit, aby ke mě zůstal loajální už navždycky.
VELKÝ ŠPATNÝ TO TEHDÁ BYLO.
S úsměvem nad tím, že psychopatický časy svého života mám zdárně za sebou, vyexuju třicet mililitrů zbylého kokosového mléka, které sestra do svého karí FAKT už NEMOHLA dát, zlikviduji explozi nádobí a konečně odpluju do sprchy. Tam scanuju své tělo: „Trochu mě furt táhne to pravé rameno, strije je pořád vidět, i když jsem opálená, celulitida se ale docela lepší …“ Hm hm hm, zase jednou se nemohu ubránit pocitu, že kromě zdraví a funkčnosti, mému duševnímu nosiči stále zůstává i hezký dizajn.
„DÍKY!“ PÍSKNU JEMNĚ NAHORU a chlácholivě se pohladím po přetížených místech, které vypruzujou bolestmi a/nebo nižší mírou estetiky.
Vylezu jako znovuzrozená zpátky do prostor, které už nepřipomínají mrazák, jenom lednici a zabalená do deky se pohroužím do čtení korespondence. V našem krkonošském jaderném reaktoru se za dvanáct hodin stihlo změnit asi čtyřiadvacet zásadních věcí, ale to už je takový náš folklor. Chvíli se raduju, chvíli se lituju, co všechno to pro mě zas vygeneruje za agendu a dilemata … a pak si řeknu:
STEJNĚ BYCH NEMĚNILA.
Ani rodinu, ani firmu, ani přátele.
A ze všeho nejmíň, sama sebe.
JAK SE K SOBĚ A SVÉMU OKOLÍ VZTAHUJETE VY?
