Září je pro některé z nás charakteristické obtížným znovu-naskakováním na vlak struktury a řádu. Na diety, na rozvoz dětí do škol, školek a kroužků, na práci, na vstávání, na zanedbávané koníčky, na všechno možné i nemožné.
Důkladně toto téma od mala zkoumám. Jsem milovnicí nových začátků. A důvěrně tedy znám i onu bezbřehou frustraci, jež nastává, když se velkolepý začátek neroluje dle mých bájných představ.
Osm z deseti žen, se kterými jsem o tomto mluvila, potvrzuje, že září je pro ně náročný měsíc. Zbylé dvě zpravidla prožívají hoře i v jiných nebo ve všech měsících roku. O listopadu a lednu asi napíši samostatné texty, zaslouží si je!
Nebudu se dnes zabývat tím, proč je to těžké. To víme. Přehnaný a dlouhodobý chaos je vyčerpávající. V řádu a struktuře vše lépe funguje, včetně nás samotných. Ale každá změna je pro náš systém v začátcích NEPOHODLNÁ.
Je vědecky dokázáno, že vybudování nového návyku trvá 21 dní. To je dost dlouhá doba, v průběhu které nám pod nohy padají různá polena. A na jedno z těchto polen se s vámi dnes chci podívat.
Říkám tomuto neřádu “VŠECHNO nebo NIC”.
Objevuje se často při pokusech začít něco dělat, stejně tak jako při pokusech přestat něco dělat. Ale zejména – je hlavním rozdmýchavadlem našich frustrací z jakékoliv důležité změny, která volá po zapojení pevné vůle.
Před několika dny jsem tento “fenomén” zažila ve formě “mystického setkání s Fidorkama”. Fidorky nejím, nemám je ráda a nikdy jsem je ráda neměla! Nejdřív jsem s nechutí snědla jednu. A pak… když už jsem teda snědla tu jednu, tak si říkám: “Je to ztracené! Sním i tu druhou!” Kdyby tam byly další čtyři, sním další čtyři. Ale nebyly, tak jsem vyrazila do centra a tam se dorazila zmrzlinou a sušenkama. Nic z toho mi už pak nechutnalo, vše bylo jak v tragickém filmu … ah. Pět krajíců chleba s máslem a medem, které jsem v ten den měla ke snídani je už v kontextu celého příběhu marginálních.
…
Včera večer jsem se TÉMĚŘ stala svědkem “mystického setkání s oříškama”. Ale ustála jsem to. “Kupodivu” jsem následkem tohoto milého úspěchu nezažila žádný ohromný příval euforie. Bohužel, bolavé drama může pro náš systém být zajímavější než obyčejný večer, kdy vše běží podle plánu. Pozor na to!
Tak jsem si šla zaběhat, strašně jsem zmokla a doma mě pak v zrcadle polekala Cruella. Tupě myslíc na oříšky, zapomněla jsem se před během odlíčit. Cruella se na mně šklebila a říkala něco v tomto smyslu:
“Je jedno, co nakonec zničíš, zda sebe nebo ten prokletý návyk. Důležité je, že to ZNIČÍŠ!”
Možná i proto je porušování pravidel tak lákavé. Když se jakýkoliv systém zbortí, naše vnitřní “černá díra” prožívá slast. Trochu jsem se toho dotkla minule v textu o hněvu. Sebedestrukce nebo destrukce řádu pro nás mohou být také skrytě či nevědomě uspokojující. Přemýšlejte o tom. A zejména o tom, zda ono ničení nechcete relokovat někam jinam. Zájemců o tento typ energie najdete zcela jistě požehnaně.
A možná nám dva velké začátky ročně nestačí. Potřebujeme je prožívat opakovaně, abychom pak neustále mohli vstávat z popela jako Fénix. Energie Fénixe je přímo božská a kdo ji zná, jen těžko se jí vzdává. Ale to už bych se dotýkala pýchy a velikášství.
Na ty si radši posvítíme zvlášť, v dalším dílu mého seriálu o velkých emocích.
Mějte se krásně a pamatujte:
60% není tak sexy jako 100%
Ale je to o dost lepší než 0%.
Zdar všem řádům,
i neřádům!
Foto: Vzkaz, který mi kdysi dávno doma nechal jeden muž. Pravda, nebyl nijak extra skvělej. Ale byl DOBREJ.
Ať DOBRO provází vaše začátky
