je oblíbená věta mého otce, kterou si ze mě utahuje, když dramatizuju své skoky do neznáma. A že jich je … jako chronická experimentátorka se k onomu mrazivému vzrušení nad propastí nakonec dostanu i tam, kam jsem se původně vydala za pohodou a radostí.
Tak třeba psaní. Představovala jsem si to nějak podobně jako vidíte na úvodní fotce. Uprostřed nádherné přírody, s Moleskine zápisníkem a Waterman plnícím perem. Že budu vedle svých lesních poutí a masáží tvořit, ale hlavně, se u toho tvářit jako femme auteur fatale!
Oproti tomu druhá fotka zachycuje tuze nelíbivou chvilku, kdy jsem už asi po padesáté musela číst svou povídku Paradox, která v listopadu vyšla knižně a po nebetyčném mučení ze mě konečně udělala autorku publikovanou.
REVIZE NENÁVIDÍM, žel jsou nevyhnutelnou součástí spisovatelského procesu.
Takže drahý otče, dodávám k tvému moudru, že VŠECHNO JE JINAK, než si mé romantické srdce v návalech vizí vysní. A nejen v literatuře, v podnikání je to ještě těžší a zrovna před ním, si mě tedy varovat mohl! Existuje dokonce výzkum, kde se zjistilo, že kdyby patnáctiletí lidé předem věděli, co je v životě čeká, půlka z nich by si přála okamžitě zemřít.
Já jsem si to v patnácti přála taky, bez toho aniž bych tušila, co za hrůzy mě ještě potkaj. Jak jinak, kvůli nešťastné lásce, to je mé věčné téma, haha.
Dalším mým tématem jsou závislosti. Ale také z pekla štěstí, víra a bezbřehá láska k životu. Dnes v noci, když jsem korespondovala s jedním sexy spisovatelem, protože psaní si s jinými autory je teď u mě na denním i nočním pořádku, jsem v archivu narazila na jeden ze svých prvních textů, který jsem se odhodlala někomu ukázat. Poslala jsem ho tehdy svému kámošovi, se kterým jsme společně rozběhli soukromou psací výzvu a pinkali si v ní své prvotiny. Dnes je z něj také publikovaný autor a v komentáři vám posílám jeho povídku v audio verzi, protože JE BOŽÍ! Byla jsem u jejího zrodu a byť jsem ji taky četla asi padesátkrát, pořád ji žeru. Vidíte to, revize cizích textů mě vytáčí míň. Aspoň něco, sláva!
A o onen text, kterým to všechno začalo, se dnes chci podělit i s váma. Vyjádřuje mnohé, co mě přímo bytostně definuje. A byť je dlouhý a nemotorný, dojal mě včera tak, že jsem gejzírem slz málem postříkala monitor, když jsem ho objevila.
V kontextu toho, že ode dneška přesně za týden křtím svůj debut, jsou to pro mě ty nejkrásnější Vánoce 
Přijďte na křest knihy Parke diem, v Kavárně Atrium na Žižkově 2.3. o 18.00!
A hezky si teď počtěte 
NEJHORŠÍ VÁNOČNÍ VEČEŘE JAKOU JSEM ZAŽILA
Bylo jich víc, pět nebo šest. Těžko říct, která byla nejhorší, protože si je nepamatuji. Zkusím však popsat něco, co je spojovalo. Něco, co je drželo pohromadě jako zaseklý korek drží víno v lahvi. Takový ten, se kterým nejde hnout. Musí se zdlouhavě vyoperovat ostrým předmětem a celé víno se tím znehodnotí. Prostě hnus, který nakonec nedává ŽÁDNÝ SMYSL.
Životní SMYSL, který je na Vánoce zpravidla tak mile a neobyčejně cítit, a který u mých nejstrašnějších večeří tak beznadějně scházel. A nescházel jen u těch vánočních. Dohromady jsem takových nesmyslných večeří zažila kolem dvou tisíc. Bylo by jich mnohem víc, ale mnohokrát už na ně nemohlo dojít. Nebyl hlad ani síla jíst.
Byla jen věčná a nikdy neutuchající žízeň.
…
Vždycky, když se narodí dítě, které je mi nějak blízké, nebo jsou mi blízcí jeho rodiče, tak to až do morku kosti cítím. Cítím tu sílu Života, jak se přes dítě dere do světa. Jak touží být přes tuto novou bytost žitá! A jak se jí to skvěle daří – všichni, co jsou přítomni, jsou tímto výjevem zcela omámeni. Je to to nejsilnější, co existuje. Je to jako začátek jara na desátou.
Ah!
Ten moment, kdy přichází a říká: “Teď tady budu znovu žitá! Ty kvintiliony životů, přes které jsem se doteď na Zemi prožívala, mi jsou málo, chci ještě! A vybrala jsem si toto krásné děťátko. Zcela jistě budete souhlasit, že je nádherné a uděláte vše pro to, aby se mi skrze něj hezky žilo, že jo?” A všichni horlivě přikyvují, protože jsou až po uši do Života zamilovaní. Vždycky byli, ale teď tuto lásku prožívají stonásobně opravdověji než obyčejně. Umí to s námi, co si budeme povídat. Pro tuto sofistikovanost ho miluji, a nejen pro ni.
U Ježíška se Životu, kromě této svojí vlastní demonstrace, povedla ještě jedna velká věc. Přivedl přes něj na svět celou kulturu, celou tradici vděčnosti za Sebe sama. Celou novou koncepci jak na Sebe nahlížet, jak si Sebe vážit, jak o Sebe pečovat. Asi si řekl – “Tenhle hoch by to moh dát – všem srozumitelně vysvětlit jak Jsem důležitý a cenný! Ať děkují, že i přes ně Jsem, Já boží Život, žitý. Ať pochopí, jaké mají PRIVILEGIUM, že jsem si VYBRAL právě je. Protože je na Zemi duchovní chaos a spousta buranů mě přestává vnímat, chce to trochu pořádku. Ježíšku, jdi a za tento pořádek se obětuj.”
Ježíš šel a za tento “pořádek” se obětoval, ale to už je jiný příběh. Podstatné pro náš příběh je, že to z Vánoc dělá velkolepou událost. Jsou oslavou života, Života a meta Života v jednom. Takto je vnímám v jakési obecné rovině.
Na čistě soukromé úrovni je cítím jako Domov. Asi nebude náhoda, že Život na nás poprvé promluví sice zpravidla v nemocnici, ale hned poté se začíná kultivovat převážně Doma. Díky Domovu mohou všechny děti dospět do stavu, kdy jsou schopné jít do světa a něco hodnotného tam prožít. Domov je to místo, kde se připravuje připravenost pro Život. Tak by to asi popsal Heidegger, u kterého si již roky nejsem zcela jistá, proč přesně si ho Život pro zobrazení Sebe sama vybral. Ale to bych moc odbočila. To si necháme na jindy.
Pro mě Domov vždy byl (a dodnes je) pocitem bezpečí, radosti, uvolnění, možná až jakéhosi světýlkujícího štěstí. Už dávno není vázaný na jedno místo. Tuším, že je tomu tak proto, aby si ho každý dospělý mohl nosit v srdci a až jednou přijde správný čas, vytvořil z něj na novém místě ideální podmínky pro podporu dalšího Života.
Na Vánoce mi vždy pocit Domova připadá mnohem intenzivnější než obyčejně. Na Vánoce by u nás šlo vyrobit esenci Domova a uzavřít ji do té nejvzácnější lahvičky. A nejen u nás, ale i v mnoha dalších rodinách, i když si to často ani neuvědomují. Takto je cítím a takto si je pamatuji z dětství, kdy jsem o žádných oslavách Života či meta Života neměla ani nejmenší pojetí.
Přitom se tolikrát nepovedly. Tolikrát jsme se v jejich průběhu do krve hádali, Bože můj. Jiskry začali odskakovat od sporáku a za deset minut byl v plamenech nejen celý dům, ale i celá naše rodinná historie, včetně mrtvých předků. Vím, že to tak bylo, ale necítím to. Navzdory brutalitě jakou to tehdy neslo a možná ještě mnohokrát ponese, to není to, co by mě dnes při pomyšlení na Vánoce rozrušilo.
Proč?
Protože i hněv je Život. Když Život sám sebe přes nás žije, tak v hněvu si to, podle mě, nesmírně užívá. Surfuje si vesele na vlnách emocí a řehtá se našim beznadějným snahám uklidnit se nebo se jakkoli kontrolovat. Nemluvně o tom, že z každé hádky nakonec vznikne veselá historka – ty Život zbožňuje. Smích ho tak slastně a příjemně lechtá. Nebo když je to smutné a těžké – může vzniknout třeba špičkový text či jiné dílo. A to se Životu také moc zamlouvá, to mu lichotí. V tom by se celé dny koupal a pil u toho šampaňské. Znám ho, požitkáře.
Když se totiž něco popíše tak, až má čtenář pocit, že tam je a děje se to jemu, tak se ta chvíle, co Život vymyslel, prožívá ZNOVU. A on může ZNOVU a ZNOVU pociťovat svůj grandiózní smysl. Tím pádem se potvrzuje jeho odvěké oprávnění tady v tolika formách a podobách BÝT. Od archea, přes flóru, faunu a houby až po naše praprapravnoučata. Takový je On. Jeho inteligence je dechberoucí.
Už nějakou chvíli se může zdát, že jdu opačným směrem než je naše dnešní téma.
Ano, je to tak, a zároveň to tak není. Schröedingerova kočka je v krabici také mrtvá i živá zároveň. A takto mrtvá i živá, v zajetí nemožnosti se rozhodnout, co z toho vlastně chci, jsem pět až šest Vánoc byla i já. Strávila jsem je v pomyslné krabici (anebo spíše v lahvi, abych byla přesná) a Život tak přese mě nemohl být žitý. Nebylo toho, kdo mě z lahve ostrým předmětem dostal ven – živou či mrtvou. Obojí bylo tak závratně pravděpodobné, že mi je z toho úzko, a zároveň vzrušeně, jen o tom píšu.
Tupost, apatie, izolovanost od jakéhokoliv opravdového prožívání. Nekonečně dlouhé bloudění v tmách a mlhách, ze kterých je ale Život “tam venku” často až bolestně dobře vidět. A přesto se k němu nejde přiblížit. Není možné se ho dotknout. Takový je pocit za sklem lahve alkoholu, která do sebe dokáže svou oběť uzavřít tak pevně, že jí pak často už není možné vysvobodit ani šavlí.
Moji lahev se nakonec otevřít podařilo. Dodnes to považuji za největší zázrak, co se mi kdy stal. Asi také proto, že jsem z ní vylezla ŽIVÁ. Nebylo to sice na Vánoce – to by bylo až nesnesitelně epické. Takový kýč by si Život žitý mnou snad ani nedovedl představit!
Psalo se září 2018 a byť jsem po vysvobození z lahve byla opravdu zoufale znehodnocená, ty další Vánoce jsem už byla schopná cítit tak, jak to Život přese mě má nejraději. Dokonce mám často pocit, že se Jeho prožívání skrze mě posunulo ještě dál. Někam, kde to předtím nebylo možné. Až mám někdy chuť věřit, že celý ten nesmysl, který si Život v mém podání vymyslel, nakonec přece jenom velký a hluboký smysl má.
Děkuji Ti, Živote.