Nevím, co se to děje, ale poslední dny jste se asi zbláznili a rozhodli jste se mě udolat přízní. Nikdy pro mě nebylo snadné přijímat komplimenty, ale teď teda dost tlačíte, abych se to konečně naučila. Kroutím se v tom jak housenka, když se v kokonu rozkládá na kaši. A ještě vůbec netuší, že tam někde, v daleké budoucnosti, se z ní vyvine motýl.
Je toho tolik, co mi teď píšete a/nebo osobně říkáte, že kdybych měla kdy, tak neustále brečím jak krokodýl nebo se alespoň odstěhuju žít do chladné řeky, abych alespoň trochu utišila ten žár, co to ve mě vyvolává.
Píšu teď jednu silnou povídku o tichu, tak abych to vyvážila, křičím k vám všem, co mě hýčkáte krásnými slovy:
Nejen mé ruce, ale i vaše těla JSOU ZLATÁ. Kdybyste mi VY nedali důvěru a příležitost, nemohla bych se svému masérskému umění ani jen naučit, natož pak jej dotáhnout tam, kde je dneska.
Nejen mé texty, ale i VAŠE DUŠE JSOU HLUBOKÉ, drsné a krásné zároveň. Jinak byste to, co píšu, nemohli cítit.
Ano, psaní se bez čtenářů dělá snadněji než masírování bez těl. Nepopírám. Ale do šuplíku jsem čmárala celý dosavadní život a zdaleka to nebylo tak mocné a nádherné jako teď s vámi, co mě čtete a píšete mi na oplátku, co s vámi mé texty dělají.
Omlouvám se upřímně všem, koho jsem v posledních dnech u komplimentů v půlce věty přerušila nebo se u toho začala hrát s mobilem, abych to nemusela slyšet.
Omlouvám se všem, komu jsem se nedokázala u té chvály podívat do očí. Nešlo to. Protože je to pro mě pořád z nevysvětlitelných důvodů složité.
Omlouvám se všem, komu jsem zatím neodepsala na zprávy nebo na maily, ještě jsem nenašla odvahu nebo ta správná slova.
Grilujete mě pěkně.
Asi to potřebuju.
DĚKUJI VÁM
Foto: Já a propriety na moji, dnes už legendární, Harmonizaci čaker a vnitřní rovnováhy. Můžete se na ni ke mně objednat nebo ji dát někomu k Vánocům jako dárek 