Poslední dobou si nemohu nevšimnout jak drahou ctností se v mém životě stala upřímnost a jakási opravdovost. To, že nelžu a nepředstírám směrem ven ani dovnitř. Ale také to, že nejsem podobných aktů obětí. To dá rozum, pokud uvážíme, že naše okolí nám jen zrcadlí, co sami děláme.
Drahá jsi, upřímnosti, ale i co do NÁKLADŮ. O kolik lidí, vztahů, peněz a projektů mě ještě chceš připravit? Uznávám, že bych někdy mohla být trochu víc taktní, ale stejně!
Ne, nestěžuji si. Protože kromě upřímnosti a opravdovosti, mám ve svém životě i dlouhou a intenzivní zkušenost s ultra lhaním a předstíráním. A NEBYLO TO LEPŠÍ. Přísahám vám, že nebylo. I když někdy mám pocit, že to bylo snažší.
Je obdivuhodné v kolika iteracích jsou k nám schopny přicházet zkoušky, když se rozhodneme pro nějakou životní filosofii. A na jak citlivá místa umí jejich šípy mířit, ah. Nebojte, neplánuji nikterak polevit, jen náladu z toho nemám furt nutně nejlepší. Například DNESKA!
A jak to vlastně celé začalo?
—
Dávno pradávno, ještě když jsem byla dítě, mocně jsem zatoužila říkat věci tak, jak doopravdy jsou. Ale jelikož se to často setkávalo s poměrně drsným odporem, hbitě jsem se naučila mistrovsky fabulovat a lhát. Pak jsem ony dovednosti celý život rozvíjela, až jsem je dotáhla do takové virtuozity, že s nimi přestalo být možné žít.
Teď si možná říkáte, co morální imperativ a špetka pragmatismu? Ano, myslívala jsem často na oboje, ale vlak byl už příliš rozjetý na to, abych je mohla brát v potaz.
Když jsem do tohoto svého bubáka poprvé řízla, nebylo to hezké … mnoho krve vytrysklo, proudy slz i potu protekly, aby se moje opravdovost mohla alespoň vzdáleně přiblížit kýženému stavu.
Dostala jsem se zhruba na 55% a chvíli jsem byla spokojená. Měla jsem se příjemně. A to se pak pravda říká snadno, když všechno jde tak, jak má. Na malou chvilku mi bylo umožněno spočinout na vavřínech, než jsem byla prudce svržena do saharského písku!
—
Podzimní Soul Quest 2020 byl jedním z nejnáročnějších zážitků pro moji duši i celý systém vnitřních přesvědčení. Byla jsem tam částečně jako učednice, částečně jako asistentka, částečně jako klientka a částečně jako podporovatelka filmu Stopy v písku, který se tam tvořil. Z těch rolí mi šla hlava kolem. Ale co bylo horší, ani jedna mi nedokázala pomoci si od sebe alespoň na chvíli odpočinout. Což u mě role většinou umí. Dokáží mě osvobodit ode mě samotné, poskytnout mi nadhled a odstup, vystředit mě a dodat mému počínání smysl.
Mým záměrem pro tehdejší putování bylo rozlousknout otázku:
“Jak dál? Co je mou vizí do dalšího života?”
Očekávala jsem kolosální Happy End, kde Sahara otevře svou náruč a řekne mi: “Pojď s námi obohacovat další a další poutníky na cestě k jejich duši.” Já bych pak vroucně objala Černohorské, Michala i Bohdanu a spolu bychom pracovali a prováděli šťastně až na věky věků, amen.
Ale Sahara nic… Naopak, drtila mě jako nějakou trestankyni a za celý týden putování mi nevěnovala ani jeden pozitivní zážitek. Jakkoliv jsem u ní hledala “ANO” na moje další duševní i pracovní plány, ona furt řvala “NE”!
Vypudila mě, nechtěla mě vůbec přijmout, poslala mě domů s těmi nejzoufalejšími poraženeckými pocity, jaké si u sebe vůbec kdy pamatuji.
Se SoulAdventure jsem se musela rozloučit, na celou skupinu poutníků jsem lehce zanevřela a víc než měsíc po Questu jsem byla úplně mimo. A nemohla jsem nikomu lhát, že nejsem. Musela jsem chodit po světě jako zombie a dávat se pomalu útrpně dohromady. Připadala jsem si vnitřně neskutečně stará, odepsaná, šedivá a zapomenutá.
Sahara po mě chtěla, abych najednou žila nudný obyčejný život bez jakýchkoliv vzrušujících zážitků, dramat či zvratů. Uvrhla mě do samoty, pomalosti a takové letargie až se mi chvílemi zastavovala krev v žilách. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo pár básní o mé vnitřní nicotě, podprůměrnosti a izolovanosti.
ANO, i pro takovéto “vize” se na Saharu jezdí.
Jezdí se tam pro hlubokou a nekompromisní pravdu, kterou nelze popřít ani odmítnout. Putuje se tam za pravdou, která umí bolet, bortit naše sebeobrazy a má tak neskutečnou sílu, že i když se jakkoliv bráníme, ona následně VYHRAJE a ZAČNE BÝT ŽITÁ.
Také se tam však jezdí pro vize, které mají v oné fázi našeho života své silné opodstatnění. Když je naplníme, mohou nám otevřít brány do dalších úrovní sebe sama.
Z mé samoty a nicoty bujně vykvetlo několik aktivit, ve kterých jsem dnes pevně usazená. Zda už je to práce s tělem a lesní poutě nebo psaní a podnikatelské rozpínání se na ostrově Brač.
Se SoulAdventure jsme tehdy spolupráci přetavili v přátelství, které je pro mě jedním z těch nejopravdovějších. Tak opravdových, až se z něj zase utkala spolupráce a já budu v březnu 2023 s Michalem Ďurkove provádět na Sahaře svůj první Soul Quest.
Nikdy nevíme, kam nás zavedou Stopy v písku.
7.12. večer budeme tento kinematografický klenot s Michal Ďurkove promítat v MAITREA.
Pokud se na něj chcete podívat s námi a následně se skrz intimní diskuzi se Saharou spojit, uložte si tento večer do kalendáře.
Víc detailů brzy!
