Proč chci psát o smrti? Protože za poslední roky zemřelo mnoho lidí z mého fyzického nebo duševního okolí. Obě moje babičky, které mě definují snad víc než rodiče. A s nimi i mnoho mladších lidí, které jsem měla ráda nebo si je velmi vážila. Nečekaně a tragicky zemřelo i pár lidí v mém věku, které jsem znala. To mi přijde dost brutální, a nejen proto, že to ve mně evokuje pocit kácení mého vlastního lesa.
Ze zdejších osobností, které formovaly moji duši, zemřela například Popelka a Večernice, pak paní Meda, Hana Hegerová, Milan Lasica a Jan Sokol. Z mých zahraničních múz a ikon například Sally Kellerman a Marilyn Yalom. Zemřela dokonce i Pilcherová, kterou jsem sice nikdy nečetla, ale přes mámu a sestru na mě stejně měla silný vliv :)))
A pak zemřel Zafón a Ferlinghetti. Ferlinghettiho básně se mi míhají myslí poměrně pravidelně a Sokolův hlas slyším zcela jasně doteď. Bázeň, se kterou jsem k němu vždy přistupovala by šlo krájet, ale pokaždé byla rozpuštěna jeho laskavostí a skromností tak, že jsem vše, co mi říkal byla schopná nejen chápat, ale ještě si to i navždy pamatovat.
Smrt je smutná. A přesto cítím tyto zemřelé občas ještě intenzivněji, než když byli naživu. Pokusím se teď chytnout PROČ tomu tak je a za účelem tohoto vysvětlení to celé na chvíli vezmu z opačného konce.
…
Vždycky, když se narodí dítě, které je mi nějak blízké, nebo jsou mi blízcí jeho rodiče, nebo mám možnost s nějakými novorozenými či malými tvory pobýt, tak to až do morku kosti cítím. Cítím tu sílu Života, jak se přes ně dere do světa. Jak touží být přes tyto nové bytosti žitá! A jak se jí to skvěle daří – všichni přítomni jsou tímto výjevem zcela omámeni. Je to to nejsilnější, co existuje. Je to jako začátek jara na desátou. A o tom jak silně na mě působí jaro už víte, takže si tento můj super stav teď představte. Ale opatrně, ať to unesete :)))
Ah.
Ten moment, kdy Život přichází a říká: “Teď tady budu znovu žitý! Ty kvintiliony životů, přes které jsem se doteď na Zemi prožíval, mi jsou málo, chci ještě! A vybral jsem si toto krásné děťátko. Zcela jistě budete souhlasit, že je nádherné a uděláte vše pro to, aby se mi skrze něj co nejlépe žilo, že ano?”
A my horlivě přikyvujeme, protože jsme až po uši do Života zamilovaní. Vždycky jsme byli, ale teď tuto lásku prožíváme stonásobně opravdověji než obyčejně. Umí to s námi, co si budeme povídat. Pro tuto prostou sofistikovanost ho miluji, a nejen pro ni.
U každého člověka se Životu, kromě této svojí vlastní demonstrace, podaří ještě jedna věc. Přivádí skrze něj na svět specifický ODKAZ. Odkaz každého člověka, každého tohoto jedinečného vyobrazení Života, je pak i po smrti dál žitý v srdcích a myslích jeho blízkých. A přes některé vyvolené se Život prožívá tak okázale, že na to pak velmi dlouho nejde zapomenout nejen mezi blízkými, ale někdy i na celém širém světě.
Aby mohl takový odkaz i po smrti svého zhmotňovatele zůstat živý, potřebuje mít formu příběhu. To, mimo jiné znamená, že má kromě začátku i konec – proto ta smrt – drsné, ale nutné ohraničení. V těchto úzkých mezích pak může víc vyniknout SMYSL lidského života. Ten podle mě tkví zejména v onom privilegiu, že si Život vybral právě nás, aby skrze nás byl žitý. To je za mě největší úlet a nekonečný dar. Z něj pak logicky plyne touha každé duše dát ze sebe světu to nejlepší. Pokaždé, když nad tím přemýšlím, úplně mě to odzbrojí. A umím si představit celý jeden život strávený vděčným pláčem na toto téma.
Život je požitkář, o tom jsem neochvějně přesvědčena. Když přes nás prožívá ty kvintiliony příběhů, je nadšen. Když se však podaří uchovat z oněch příběhů odkaz a může to být cokoliv, povznáší ho to přímo do bujaré radosti. Může to být něco, co si pak s láskou vypráví rodina nebo něco, co se otiskne do dějin, hudby či umění. V těchto odkazech by se Život mohl od rána do večera koupat a pít u toho Gyokuro. To mu nesmírně lichotí, to nadevše miluje.
Proč?
Protože se tím všechny esence, jež pro nás připravil, prožívají ZNOVU. A on může znovu a znovu pociťovat svůj grandiózní smysl. Tím se potvrzuje jeho odvěké oprávnění tady v tolika formách a podobách BÝT. Od archea, přes flóru, faunu a houby až po naše praprapravnoučata. Takový je On. Jeho inteligence je dechberoucí.
…
Děkuji všem, co mi tyto odkazy pomáhají slyšet, chápat a neustále objevovat.
Děkuji všem matkám, které mi dovolují se dívat na zázrak začínajícího života z tak příjemné blízkosti.
Oboje je pro mě cenné.
Foto: Štefánikova Mohyla, kde se Život ke mě začal ozývat skrze tento text. Děkuji za Tvůj odkaz, Milane.