Jsou na světě místa, kde se mi pravidelně dějí velmi silné, ne-li mystické zážitky. Jedním z takových kouzelných míst je pro mě Dobrá Čajovna na Václavském náměstí, kde jsem se toho (nejen) o sobě dozvěděla už velmi mnoho. Tuto magickou pozorovatelnu navštěvuji již 18 let a byla jedním z prvních míst, které jsem se v Praze rozhodla milovat. Nebo možná tehdy jsem se o lásce ještě nerozhodovala – jak si myslím, že to umím dneska. Prostě se to stalo a pořád to trvá.
To místo je prosáklé velmi silnou energií, ve které se cítím jako moucha v té nejjemnější pavoučí síti. Je to pro mě zvláštní forma odevzdání se, ale zároveň lehké nervozity z toho, že se to celé děje. Něco tam na mě furt nějak působí a pokaždé ve mě evokuje buď velkolepé nápady nebo intenzivní prožitky, nebo obojí.
Jelikož mě tam už znají, tak mi občas k čaji přinesou i něco, co si zrovna v ten den “nemám v plánu dát”. Dnes to byl výběr poezie od íránské básnířky Forough Farrokhzad. Jen tak, mezi řečí — „Vy máte ráda poezii, dejte si to“. K tomu lehký úsměv a baklava. Vědí jak na mě.
Nejdřív jsem se ještě chvíli zarputile věnovala administrativě na svém fungl novém zlatém MacBooku, ale po asi půl hodině jsem už nemohla odolat, práci jsem odložila a začala jsem číst.
“Dvě srdce, dvě samoty” se jmenovala první kniha. Ty další už nevím, protože jsem hned po první stránce upadla do zvláštního transu a z očí se mi začal valit nezastavitelný proud slz. Padaly ze mě jako hustý jarní déšť z chmurného, ale krásného nebe. Měla jsem pocit jako by se do mě prostoupil všechen mužsko-ženský smutek světa. A já najednou cítila nejen dvě srdce a dvě samoty, ale všechna srdce a všechny samoty, co na této planetě jsou a co zde kdy vůbec byly.
Pláč jsem dlouho nemohla zastavit. Na stole vedle se hromadily vlhké pomačkané kapesníky jako malé bílé obláčky, až zformovaly jeden velký mrak. Pohltil nejen můj dokonalý makeup, ale i všechny povinnosti a starosti toho dne, všechny moje obrany, moje strategie, moje pózy. A pak se v něm na malou chvíli rozpustilo celé moje bytí. Stala jsem se pláčem, odtékala jsem celá někam pryč přes svoje slzy.
Když jsem se po pár hodinách byla schopná konečně posbírat na odchod, zjistila jsem, že celou dobu pražská obloha plakala se mnou. Tak jsem se k ní znovu pokorně přidala. V metru, uprostřed šedého proudu lidí, mi najednou někdo udělal to samé, co jsem já nedávno udělala jednomu klukovi, který u dveří plakal tak, že sotva mohl dýchat. Pohlédl na mě s úsměvem Gandalfa a řekl mi: “To bude dobré.” Já jsem před měsícem na toho kluka pohlédla s úsměvem Galadriel a také to zabralo. Zlatý Pán Prstenů. Podobný soucit jsem cítila i v Čajovně, ale tam jsem ho ještě nebyla schopná přijmout.
Ten stařec vypadal jako anděl a říkal ještě něco o Rilkem, ale tomu jsem ve svém zmatení nerozuměla. Na ten laskavý a hluboce soucitný úsměv však nikdy nezapomenu. Protože jsem si v ten moment uvědomila, že jsem ho mohla spatřit jenom díky těm slzám. Jako kdyby se v jejich třpytu odrážela esence mojí duše a ona se skrz tento odraz mohla se světem lépe spojit.
Toto spojení, toto zrcadlení, tato opravdovost – pro ty se vyplatí žít, i kdyby náš život skutečně byl jen malou štěrbinou světla mezi dvěma temnými věčnostmi – jak jej rád označuje Nabokov.
Když jsem doběhla promočená domů, zjistila jsem, že v ruce mačkám Rilkeho sbírku „Sobě na počest“. Vůbec nevím, kde se v mých dlaních vzala. Snad jsem ji někomu neukradla. Zeptám se příště v Čajovně, jak to vlastně celé bylo a co všechno jsem to tam četla.
Usmívám se na vás.
Mějte laskavé dny.