Když někdo zabloudí na můj web nebo profily sociálních sítí, leccos ho tam překvapí. Lidé bývají zaskočeni z mé závislosti, z mé poezie, z toho, že taková vzdělaná žena se rozhodla živit rukama, a tak dále, a tak podobně.
Co však nedávno překvapilo i mě, byl údiv jednoho návštěvníka nad tím, že jsem před x lety prezentovala náš tehdejší start-up v jednom z nejlegendárnějších IT akcelerátorů na světě. Y Combinator – nedobytná pevnost, ve které by PRÝ české nebo slovenské start-upy nemohly ani uklízet.
Nebýt tohoto připomenutí, zapomenu na svých pět minut technologické slávy jako na smrt. A Přitom, ah Bože, bylo to velké! Rozsáhlé přípravy, ohromná výzva, nemalé náklady, ultra zápřah a super stres. A přece jsem zapomněla…
Lidská paměť je selektivní a ponechává si jen ty klenoty, které jí pomáhají přežít nebo pro ni mají nějaký jiný, hlubší význam. Výzva, náklady, zápřah a stres – to zní jako „správný advent“ a předvánoční spěch. A přece zapomeneme…
Možná zapomeneme právě proto, abychom to za rok mohli absolvovat znovu a za odměnu si pak dojatě pobrečeli u prskavek. Nevím jak vy, ale já při nich pláču téměř vždy, jen jaksi upřímněji a slavnostněji než obyčejně ????
Zároveň to však není tak jednoduché a černobílé. Je to zamotané, složité a v covidové době pro mnohé extrémně náročné. Navíc se to netýká se to jen adventu.
Y Combinator a nečekané rozkrytí mé IT historie mi vnuknuli jedno zajímavé AHA. Přestože považuji za nejupřímnější dotek génia svou báseň Litina, jsem v tomto přesvědčení poměrně osamělá a okolí, na kterém mi záleží, mě cení za úplně jiné doteky (a nejsou to věru jen doteky génia). Ve finále mě tedy definují a lidem na mně imponují úplně jiné věci než na sobě miluji a ctím já. A je to tak v pořádku.
Shrnu to banálním, ale výstižným příkladem:
Je mi jasné, že moje neteř by raději než všechny dary, co pro ni chystám, pod stromečkem našla iPhone. A přece ho nedostane. Nakonec se bude těšit i z jiných věcí. Ale je to kompromis.
Kompromisy nejsou oblíbené, protože PRÝ s nimi nikdo není spokojen. Možné to je, ale také je dost dobře možné, že čím víc jsem klidná ohledně svých (nejen předvánočních) rozhodnutí, tím klidnější, je i mé okolí. A ty jeho dílky, které jsou nespokojené, mě trápí méně, než by mě trápily, kdybych klidná nebyla. Navíc to stejně téměř všechno dobře dopadne a co nedopadne, tak na to se zapomene, vzpomínáte?
Přeji vám šťastnou ruku při hledání souladu mezi tím, co po vás chce okolí, tím, co po sobě chcete vy a tím, co od sebe SKUTEČNĚ chcete VY SAMI. Je to vyšší alchymie.
Také se nebojte být s tím, co OPRAVDU chcete, v důvěrné samotě. Poznáte tak nevídanou intimitu. Intimita, kterou mám s Litinou a mnohou jinou svojí poezií, je hluboká, opravdová a troufám si tvrdit, že je nadčasová.
Samozřejmě, pro život v tlupě mi nestačí, ale paradoxně je dobrým předpokladem k tomu, abych se ze života v tlupě nezbláznila. A když si člověk „to své“ ustojí před Vánocemi, tak jindy to už půjde přirozeně i samo ????