Vysílá živé signály naděje vznášející se nad mrtvolností obnažené přírody. Je nesmírně vábivé, ale zároveň surově odmítavé. V prvních kvítcích je ohromující síla, ale kdyby jeden hledal esenci té nejkřehčí křehkosti, našel by ji právě v nich.
Ta oslepujíce osvětlená nahota přírody jako by odhalovala až nemístné mládí a krásu, které vznikly z hor bláta a prachu. Hřejivá a podmanivá náruč s ledovými, ještě nezkušenými polibky.
Občas mám pocit, že mě na předjarní stráni obklopuje až děsivé prázdno. Pryč je zářivá bílá nevinnost, ale zároveň si ještě počkám na uklidňující, životem kypící jarní bujarost.
Na rozdíl od období před zimou, kdy je příroda zdánlivě podobná, má předjaří diametrálně odlišné světlo. Slunce svítí jako divé a nenechá na zemi (a zároveň s tím v mé duši), jediný její kousek bez povšimnutí. Vše je vidět! Nic se nemůže schovat.
Nemilosrdný začátek probouzení se. Jako kdyby mi někdo o čtvrté ráno svítil baterkou do rozespalých očí a mně se ještě nechtělo vstávat. Předjaří je odhalující a alarmující! Mám pocit jako by po mně nekompromisně požadovalo PRAVDU.
Hnalo mě ukázat jestli to, čemu věřím,
dokážu žít … i ven z tepla peřin.
Děkuji Ti, předjaří.