Pustinja Blaca na dalmátském ostrově Brač, je glagolský klášter, vtesaný do skály v šestnáctém století. Dlouho byl přístupný pouze po úzké klikaté cestičce od moře z jižní strany ostrova – to je ta oproti Hvaru, ne oproti pevnině.
Vždy, když tam jsem, přemýšlím nad tím, jak nekonečně dlouho to všechno těm mnichům muselo trvat. Nejen postavit, ale i zásobovat a vůbec pro cokoliv kamkoliv jít a následně se plavit. Krutá izolace trvající staletí.
A jak tak nad tím rozjímám, sama sebe dojímám. Vidím, jak zvráceně rychle mnoho věcí od svého života požaduji. A především kolik jich požaduji…
Zároveň konečne začínám vnímat, že pomalost, kontinuita, sisyfovská práce a obecně zdlouhavá tvorba mají něco do sebe. Jsou výrazně stabilnější, trvanlivější, někdy možná až na hranici s věčností. Možná je mezi pomalostí, délkou a kvalitou i nějaká korelace, ne-li přímá úměra! 🙂 Co myslíte?
Abych si to mohla naplno vyzkoušet, tak jako na „zavolání“, je vše v mém v životě nyní přímo nesnesitelně pomalé: má veškerá tvorba, růst našich olivovníků, učení v masírování i v provázení (které je vázáno na reálné hodiny praxe a nejde předběhnout teorií), dokonce i randit jsem po dlouhatánské pauze začala tempem, které popírá všechny zákony mých dosavadních možností.
Paradoxně mě tato pomalost vnitřně rozvibrovává mnohonásobně víc než dynamika a rychlost. Trpím, a současně je to neuvěřitelně nádherné. Léta jsem se rychle klouzala převážně po povrchu. To, čemu nyní každý den čelím, je hloubka a palba pocitů, které si díky této pomalosti vůbec jsem schopná všimnout. A když už si jich člověk jednou všimne, tak se teprve začnou dít divy! Objímá mě z toho nevídané vzrušení a strach zároveň, uff.
Asi „je čas“ se na to nekonečno konečně pořádně podívat. Konečně ho prožít a neodběhnout sprintem za něčím / někým dalším.