Dnes ve výtahu jsem si už po několikáté hluboce uvědomila jednu podstatnou věc. Nesmírně dobře mě ukotvuje zrcadlový pohled do vlastních očí.
Chápu, že to může znít jako nějaký narcistický blud, kterému by se (u mě) snad nikdo ani nedivil … Ale je to dlouholetou praxí ověřená, funkční technika jak se vystředit, zastavit a dát se alespoň na chvíli do kvalitního rozjasňovacího pořádku. NEKECÁM!
Fungovalo mi to dokonce i v dobách, kdy jsem chodila domů (i z domu) ve všelijakých stavech a funguje to vždy, když si na to vzpomenu a je to pro mě v daný moment důležité.
Pohled do očí – a myslím, že to bude do jakýchkoliv milovaných blízkých očí (nemusí být nutně vlastní) – totiž vyvolá moment ultimátní vnitřní pravdy. Nejde si na nic hrát, vše je transparentní a i ty nejhrozivější věci jsou v tu chvíli v pořádku.
V očích jsou odpovědi na všechny existenciální otázky, typu: Kdo jsem, kam jdu, co chci, proč jsem tady, koho bych dnes nejraději zabila atd. atp.
A teď pozor! Odpovědi jsou samozřejmě platné pro ten daný okamžik. Nedělala bych z nich žádné unáhlené závěry. Zkuste s sebou takto chvíli zůstat, neuhnout, pořádně si sami sebe prohlédněte. Uklidní vás to a mnohé se o sobě dozvíte