Nedotknutelnost

5 března, 2023

Můj text o outsiderce vzbudil bujaré ohlasy. Děkuji všem za komentáře, zprávy a osobní sdělení. Moc si vážím vaší upřímnosti. Ta je pro mě nad ZLATO.

Vaše slova společně s tím, co mi teď život cpe pod nos jako kdysi já svým milencům ten nejlepší kokain, mě nutí k prozkoumání partikulárního tématu, které všichni outsideři nesou.

Každý, kdo žije samotářský život ji moc dobře zná. Rochní se v ní a libuje si, jak je to v ní BEZPEČNÉ. Určitě ji znáte i vy, co žijete ve vztazích, kde si ostře hlídáte svůj čas a místečko, svoje hranice a četná tajemství, do kterých je ostatním hovno. Okolí to respektuje, protože na vás zá-visí, nebo z vás vyzařuje energie důležitého zabijáka a oni se bojí co i jen pomyslet na to, že by se vás nějak dotkli.

Předevčírem se mi stala kuriozita. Před domem, kde bydlím mě doběhne jedna žena a volá na mě:

„Vy jste Elen!?”

Já na to trochu vyděšeně, jako vždycky, když mě zdraví někdo, koho neznám:

„Ano.”

„Už ROK z okna koukám na vaše polepené auto a chci se podívat na váš web, ale pořád jsem to odkládala. Ten lísteček i celé logo je tak krásné. Před týdnem jsem se konečně odhodlala a jsem nadšená! Vůbec jsem netušila, že někdo takový v Čechách existuje. A ještě k tomu bydlí v tom samém baráku!”

„No vidíte to.” Začínám se červenat a cítit se trochu nepatřičně, jako vždycky, když mé výtvory někdo chválí. Moje nedotknutelnost se nervózně ježí.

Paní však vesele pokračuje dál:

„Víte, já jsem si myslela, že Elen je PES. Celou dobu, co ten nápis ‘s Elen v Lese’ pozoruji, mám před očima fenku ZLATÉHO RETRÍVRA.”

V ten moment jsem vyprskla smíchy a moje nedotknutelnost taky. Takovouhle projekci na mě snad ještě nikdo neměl. A přijde mi to neskonale milé.

Ale to je teprve začátek!

Nemohu se teď zbavit pocitu, že se tou fenkou částečně stávám. Je to zvláštní, ale někdy se přistihnu i při takovém tom psím těšení se na něco… třeba na naše saharské putování. Jo, s vyplazeným udýchaným jazykem a vrtícím ocasem. Když jdu po ulici, vidím se běžet k lidem a oňuchávám je tak trochu. Trochu dost. A chci si s nimi hrát. A někdy je i někam odvést.

Zatím zvládám vnímat rozdíl mezi imaginací a realitou, ale intenzita prožitku stoupá a hranice jsou stále tenčí a křehčí :)))

Včera u poslední večerní masáže, jsem málem nevydržela s pláčem dojetí, protože i dotyk najednou CÍTÍM JINAK. Vnímám ho mnohem víc na tom druhém člověku, než v sobě. Plakala jsem dlouze potom, tak moc je to silné.

U mojí hlasové terapeutky se děje něco podobného. Učí mě mluvit směrem VEN, místo mého věčného kuňkání dovnitř. Prožívám tam těžké frustrace, když to nejde, ale nepopsatelný pocit osvobození a propojení se světem, když to chvílemi už konečně jde.

Když se mohu doopravdy dotýkat lidí kolem a nechat svůj gejzír vytrysknout v jeho PLNOSTI a CELISTVOSTI.

A teď to nejdůležitější:

V tomto propojení, oňuchňávání, upřímného těšení se a veselého hraní se se světem, NELZE BÝT NEDOTKNUTELNÝ. Právě ona nedotknutelnost, která navíc často přerůstá do strojené nezranitelnosti, to spojení blokuje.

Nakonec, představte si nedotknutelného zlatého retrívra…

Ať vám to PROUDÍ a TRYSKÁ!