„Možná, že to stačí.“
Vypadne ze mě, chloupky se mi naježí v chladném větru a obalím se do pihované husí kůže. Abych záhy na to mohla začít tát a rozplakat se nad vší tou krásou kolem. Šedé mraky, spadané jehličí a melancholie podzimního Jadranu.
Najednou tak jasně vnímám sebe. To, co žiju a s kým. Míhají mnou silné obrazy, které stačí vidět jednou doopravdy, aby se pak dál zjevovaly tisíckrát znovu, míchaly se s mým nitrem a dělaly můj svět ještě krásnějším, než byl doposud.
Pak přijdu domů a pohádáme se. Fest. Má vznešená plážová katarze se zuřivě vaří v přízemních plamenech našeho hněvu. Když celá vysublimuje do prostoru, probereme se do smíchu. Zvoní přímo ze středů našich srdcí. Postkonfliktní euforie se rozlévá domem, zlost předává bubnovací štafetu hromům a dešti venku.
Chvíli mi je líto, že to s tou plážovou katarzí bylo tak krátké, ale pak si říkám:
„Možná, že to stačí.“
V tom se mi chloupky naježí, obalím se do husí kůže, abych se záhy na to mohla rozněžnit nad tím, jak i drsnější konfrontace mají něco do sebe. Jak jsou šťavnaté a důležité na vyčištění energie.
Když jsem byla mladší, myslela jsem si, že kvalitní vztahy musí nutně „nějak“ vypadat. Že mají být harmonické a úplné. Všechno, nebo nic! Věřila jsem, že čím budu lepší já, tím lepší budou mé vztahy a svět i Bůh mě budou milovat.
Děje se to a milovaná jsem. Zprava, zleva, z hlubin i výšin. Přesto pořád víc vnímám, že vztahy jsou jako liány, břečťany, psí vína … obrůstají mě nejen podle mých vědomých rozhodnutí, ale i podle svých vlastních zákonitostí a choutek! Někdy si dělají, co chtějí, bez ohledu na to, jaká jsem v nich já. A někdy se dokonce zblázní do negativních korelací – čím jsem protivnější, tím zajímavěji se vyvíjejí :)))
Dlouho si u sebe všímám, že chci blízkost, a zároveň křičím po dostatečně velkém prostoru. Dlouho se za to obviňuji … že jsem jako Hospoda na Mýtince. Ale co když je to právě ono napětí mezi blízkostí a vzdáleností? Ono hledání trhliny, přes kterou „to“ nakonec půjde? Anebo nepůjde a i to je legitimní důvod, proč se vztahovat?
Možná to totiž takhle neúplné,
nevzdálené a neblízké STAČÍ.
Možná, že je to pro daný vztah
to ONO, to nejlepší, to PRAVÉ.
