Léto života

Když jsem byla malá, otrocky jsem kopírovala svou starší sestru. Poslouchala jsem stejnou hudbu a dívala se na tytéž filmy, s nemalou hrdostí, že jsem „Cool“ a ona mě bere do party.

K jejímu hudebnímu a kinematografickému vkusu nemám žádné výhrady, ba naopak, sama bych se v tomto nedokázala lépe usměrňovat ani dnes (když velkoryse pominu Erasures).

Avšak jeden z filmů, na které mě zlákala, mě doslova zmátořil. Celý život ho mám v hlavě a letos na něj myslím ještě víc než doposud byla moje norma! Jmenoval se Sladký čas Kalimagdory. Nepamatuji si z něj nic, jen to jako hlavní protagonista žije přesně jeden rok. Na jaře se narodí a v zimě umře. Jde s přírodou. Přišlo mi to strašně kruté, že žije tak krátce! Byla jsem z toho vnitřně napadrť a vůbec jsem to nechápala. Až komicky hluboce mě to zasáhlo.

Po 25 letech se mi konečně nad tímto podobenstvím začíná rozednívat. Tento rok je mým prvním rokem stráveným téměř výhradně venku, v přírodě. Chodím, pozoruji a zírám, jak to tam funguje. Probouzet jsem se začala v březnu, pak mě zcela uchvátilo jaro a obzvláště mnou hýbe léto. Asi to bude i tím, že jsem právě teď v LÉTĚ svého ŽIVOTA.

Léto jsou květy, plody a nádherné zrání. Léto je bujná láska, radost a vyvrcholení. Léto je pot a krev. Dny se pomalu a nenápadně začínají zkracovat. Všeho stále přibývá, ale ubývání už je za rohem. Začíná nemilosrdné odpočítávání.

Vládne ohromná síla světla, je však protkána dramatickými bouřemi a temnou bolestí. Moje nejsilnější zážitky z pohřbů jsou letní a mám pocit, že jsem ve věku, kdy se smrt začíná hlásit o pozornost, i kdyby ji zvenku nic nepodněcovalo. Existenciální otázky změnily svou příchuť. Sartre a Camus mě nevzrušují už jen teoreticky a obrazy z Cizince, které mě vždy strašili, mi najednou přijdou přirozené. Je to celé dechberoucí, omamné a občas i docela děsivé.

Nořím se do tohoto svého LÉTA všemožnými způsoby. Užívám si ho plnými doušky, poznávám ho až na dřeň a ždímám do poslední kapky každý boží den. Probouzím se v práci, v tvoření, ve vztazích. A jen žasnu, co všechno v sobě mám a nesu. Zrcadla jsou všude, kam jen se obrátím. Vidím v nich oslňující sluneční zlato, ale i dlouhatánské stíny.

Je mi z toho všeho pěkně horko a proto miluji letní noci, kdy mohu alespoň na chvíli vydechnout. Jsou krátké, jasné a vlahé, plné hvězd a těšení se na další dny. Někdy si urputně přeji, aby nebyly, aby mě nezdržovaly a vše mohlo nepřetržitě proudit. Ale pokaždé, když usnu, jsem vděčná, že jsou. Jinak bych to celé nemusela unést.

Z každého vrcholu je blízko k pádu a i proto nás v létě života často postihují krize. Je zde tak snadné klopýtnout a spadnout. Propadnout se velmi hluboko a najednou nevědět jak z té propasti ven. V létě života většinou zakončujeme proces budování ega a nutně zde potřebujeme dát slovo naší duši. Mnohem nutněji než kdykoliv doteď. Proč? Protože poprvé pochopíme, že nemáme na vše nekonečno času. Protože jsme již dosáhli většinu světských met, co po nás požaduje naše okolí nebo my sami. Protože jsme dosáhli určité šíře a najednou zatoužíme po hloubce a opravdovosti.

A když toto vnitřní volání ignorujeme, přijdou signály zvenčí, které nás upozorní. Velmi ráda budu s vámi tato vaše volání i signály zkoumat na lesní pouti nebo individuální konzultaci. Miluji jazyk duše a jeho rozklíčovávání. Těším se na vaše příběhy a podporu na Vaší cestě. Cesta duše je magie, která mě nikdy nepřestane udivovat.

Chci dostávat emaily od Elen

O všem novém, co dělá nebo chystá