Velkým tématem tohoto léta je pro mě kontrast mezi životními idealizacemi a tím, co se za nimi skrývá. Je jedno jestli se nám to stane s nějakým člověkem, věcí nebo činností. Vzorec je vždy stejný.
Kolikrát se do něčeho pustíme pod patronátem skvostné vize a kolikrát potom nastoupí zklamaní, otrava a hnus. Pocit, že se vytoužený objekt nebo činnost najednou proměnila v monstrum, které ruinuje náš “spokojený” život.
V první řadě, v naprosté spokojenosti se lidé většinou do realizace velkých vizí nepouští. To je jedno moje pozorování. Ale to je to méně důležité.
To druhé, poněkud důležitější, by šlo shrnout jako „trik v triku“. Idealizace je trik, který slouží na upoutání naší pozornosti, abychom se daným směrem vydali. Následující hrůzy, kterými potřebujeme projít, jsou zkoušky toho, zda opravdu chceme s danou aktivitou či člověkem pokračovat.
Na co však chci posvítit nejvíc a co je ze všeho nejdůležitější?
Ten nádherný obraz, jež nás na začátku přitáhne, NEMIZÍ. Pořád tam je. Jenom se dramaticky změní poměry. Naše vysněná žena či muž tam furt jsou, jen mnohého přibývá.
Na začátku, ve fázi vize neboli touhy, tvoří idealizace 100% celkového obrazu. Po zkouškové průtrži mračen se poměr může různě proměnit. Například 10% ideální obraz, 30% naše projekce, 30% naše pochybnosti a 30% reálné hrozby a nevýhody celé situace.
Jako bychom najednou kromě dechberoucí špičky ledovce mohli konečně poznat i tu obrovskou děsivou masu, co je pod ní. A i když to na první pohled tak nevypadá – i TA JE KRÁSNÁ. Nemluvně o tom, že díky tomu všemu, co je pod hladinou, můžeme onu špičku vidět tak, jak ji vidíme. Ta špička z toho VYRŮSTÁ. Je toho neoddělitelnou SOUČÁSTÍ. Spodek bez špičky a špička bez spodku nemohou existovat.
Idylická šalba je jednou z hlavních hybných sil lidstva. Pouštěli bychom se bez ní vůbec do něčeho? Šel by Mojžíš někam, kdyby věděl, co všechno ho tam čeká a jak dlouho to bude trvat. Asi NE! A podobných příkladů je v naší kulturní tradici nespočet.
Miluji svůj obraz jak si někde uprostřed přírody dělám poznámky o tom, co budu kde říkat nebo psát. Tento obraz však tvoří stále miniaturnější zlomek mé spisovatelské agendy. Bolí to. 99% teď patří různým pokrouceným polohám u notebooku v malém temném pokojíčku a tvůrčím krizím v nekonečných variacích.
Přesto ho pořád vidím.
A přesto, že je snad mojí největší životní šalbou, za něj upřímně DĚKUJI.
Krásné silné šalby i vám 