Po mém posledním článku o zrychlování se toto téma přímo okázale nabízí. Tak tedy ANO – jaké je být na okraji reprodukčního věku nejen bezdětná, ale i bez vize, že by to v dohledné době mohlo být jinak?
Není nás málo a netýká se to jen žen. Mužů též přibývá a přestává jim stačit i těch X let času, co mají v této “soutěži” k dispozici navíc. Přece jenom – dítě dnes nestačí zplodit, je velmi vhodné ho i zaopatřit a se vším všudy “odevzdat” Paní Dospělosti, která si pro něj může přijít v 15, ale klidně i v 45 letech. Toto v kombinaci s rychle se měnícím světem, ve kterém se těžko odhaduje, co děti vlastně máme (na)učit, dělá z rodičovství stále náročnější poslání.
Přesto po dětech mnozí upřímně toužíme.
Proč je teda nemáme? A proč někteří nemáme ani partner(k)y, které lze z reprodukční rovnice jen těžko vynechat?
Jsme pohodlní, málo odvážní, neplodní, moc nemocní, nebo se štítíme odpovědnosti a rodičovské řehole? Máme se málo rádi a proto nás nikdo nechce, máme se příliš rádi a proto nám nikdo není dost dobrý? Nemáme “vyřešený” vztah s rodiči, proto se jimi nemůžeme stát! Nemáme “vyřešený” vztah se svým egem nebo duší, proto tady sami se sebou musíme být až na věky věků, než na to kápnem, Amen!
Napadá mě mnoho dalších svůdných přívlastků pro osamělé a/nebo bezdětné jedince či páry. Kdyby se od nich dalo odpíchnout, nebylo by nic jednoduššího než vstoupit do sebe, na seznamku, do spermobanky, do IVF ordinace nebo do adopčního procesu a pak oběma rukama směle polapit bezbřehé rodinné štěstí. Asi to nebude tak jednoduché. U mě možná ano, protože dlouhodobě se v mé denní (ne)přítomnosti udrží jen velmi odolné sukulenty. Znám však dost mužů i žen, kteří jsou vlídnější a otevřenější, a přesto TO NEJDE.
Někdy si říkám, že v kultuře, kde se děti staly kultem, je bezdětnost možná vyvažovacím mechanizmem. Nebo, že každá společnost na vrcholu je blízko k pádu a snižování porodnosti může být jedním z projevů její dekadence.
Také na sobě pozoruji, že když jsem vyrovnaná, nebo dokonce duchovně na výši, tak mě představa samoty a smrtelnosti bez otisknutí své tváře do mého hmotného pokračování, trápí mnohem míň. To může (ale NEMUSÍ) znamenat, že od jisté duševní vyspělosti a úrovně spirituality přestává být touha po nesmrtelnosti a touha mít vše, co mají ostatní, tak akutní. Člověk pak dokáže nalézt hluboké naplnění v mnoha jiných věcech než v prověřených tradičních modelech.
Neříkám, že partnerství a rodičovství jsou jednodušší cesty nebo, že je to nutně popkultura, ale také to mohou být v nějaké míře kompenzace či iluzorní zkratky na cestě za hledáním toho „pravého”.
Polemizace o tom, že rodiče to mají těžší/snazší než ne-rodiče a sóla snazší/těžší než duety mi přijdou nešťastné a skrz generalizace často míjí podstatu individuálního lidského příběhu. Je to zkrátka JINÉ – a každé z toho nese chvíle ryzého štěstí i čirého zoufalství.
Už vůbec bych se nepouštěla do louskání oříšku, co z toho je „správné”. Protože ano, planeta sice je úplně v hajzlu, ale rodičovství jednoznačně patří mezi nejsmysluplnější lidské zkušenosti. Na podporu tohoto uvědomění doporučuji otevřít oči a důkladně pozorovat jakékoliv rodiče (včetně těch svých). Pro lyrické teoretiky mám lahůdku – prvních 17 Shakespearových sonetů – nejlepší rozmnožovací agitka všech dob! A když už tam budete, přečtěte si i ty ostatní, jsou zejména o lásce, naší největší učitelce.
Ale zpátky k praxi. Co dělat, když na svém obzoru žádné rodičovství a/nebo partnerství nevidíme? Nebo možná i vidíme, ale zatím v podobě přílišného kompromisu nebo eugenické kalkulace, jež pro nás nejsou eticky či citově schůdné?
1. PEČOVAT a TVOŘIT. Při jakékoliv tvorbě se něco skrz nás rodí a ve všech pomáhajících či pečujících činnostech dáváme. Rodič má tvořit a dávat – to je jeho podstata. Na oplátku zase mnoho dostává – širokou a prudkou řekou rovnou do středu svého srdce. Je to silné a nádherné. Proto volte tvoření nebo pomáhání, které budete milovat. Opatrně však! Může to tah na děti uklidnit natolik, až se o rodičovství přestanete zajímat. Proberete se pak za 10 let u Lékařů bez Hranic s Nobelovou cenou v ruce a zjistíte, že skutečné dítě si s ní ani s nimi udělat nelze.
2. PŘÁTELIT se s DĚTMI. Pokud je nemáte v rodině nebo mezi blízkými, vyražte do institucí, kde jsou. Určitě najdete ty správné děti, o které budete moci pečovat, ale zejména s nimi začít vytvářet vztahy. Mezigenerační přátelství jsou kouzelná. Mít přátele o 30-50 let starší nebo mladší je jako cestování v čase nebo výlet na jinou planetu. Jděte do toho! Budete s nimi moci dělat jen zlomek z toho, co běžně děláte, ale za ty vhledy a city to stojí. Takovéto přátelství je skvělé i pro ty, co vlastní děti mají – rozšiřuje rodičovskou optiku o mnoho hodnotných úhlů. Pozor, funguje podobně jako s dospělými – dbejte na osobnostní match. Ne všechny děti nebo senioři vás obohatí. Vybírejte srdcem, ale s rozvahou. Okrajové věkové skupiny jsou mnohem citlivější na zklamání než věkový střed.
3. Najít si SVŮJ ZPŮSOB jak s bezdětností nebo samotou žít. Lidská duše je nekonečně vynalézavá a nese odpovědi na mnoho otázek. Zeptejte se jí, co ona na to? Proč vám vlastně hází vidle do vaší touhy stát se těmi nejlepšími partnery a/nebo rodiči? Zkouší vás? Nebo má pro vás něco ještě zajímavějšího, hlubšího a důležitějšího? Pokud ano, co to je?!
