Jak jste mnozí již četli u Michal Ďurkove, odhlásilo se nám z poutě na poslední chvíli několik lidí a my procházíme nepříjemnými pochybami. Ptáme se sami sebe, co jsme udělali, nebo co děláme špatně, že od nás lidé utíkají.
Důvěřujeme moudrosti mystéria v tom, že stávající počet poutníků je pro nás ten SPRÁVNÝ, ale přesto jsme zvědaví. Zajímá nás, co lidé z nás cítí a jak nás vnímají.
Čím tu pouť blokujeme?
Objevili jsme toho víc, ale nejdravější voda na mlýn je to pro moji vnitřní outsiderku.
Provází mě v různých variacích celý život a zálibně mě v nich terorizuje. Teď se přímo vyžívá na pódiu ve svých evergreenech:
“Nikdo s tebou nakonec nechce jet… Nikdo tě nemá rád… Nikdy nebudeš taková jako ostatní a proto tě každý furt jen bedlivě pozoruje, ale v podstatě tě většina lidí nesnáší…”
Až se slastí tetelí, jak se zase potvrdila všechna její “proroctví”. A je to jen další zlatý hřeb v programu její nekonečné show.
“Žádný muž tě nechce. Přátele už skoro nemáš, bo furt jen pracuješ, čteš, nebo píšeš. Klienti tě nechtěj, nikdo tě nechce! Zalez do boudy a tam studuj až do smrti složité knihy, nic jiného stejně neumíš.”
“Vlastně by si mohla sedět v boudě už napořád, aby tě už nikdo nikdy neviděl, neslyšel a necítil.”
A s tímhle já žiju …
Sedím doma, boudu zatím nemám (ale jednou si nějakou fakt pořídím už jen, abych jí konečně vyhověla – hezkou velkou, někde v Krkonoších :))), jsem nakřáplá, spruzená a včera jsem dokonce upustila nemálo slz.
Plakala jsem ÚLEVOU, protože jsem poprvé uviděla, jak mazaným trikem toto téma izolovanosti a odmítání je. Moje vnitřní vyvrhelka to MILUJE. Zastírá to utrpením a bolestí, ale je jí v tom BLAŽENĚ.
Vyhovuje jí, že nikdo nemůže blíž. Proto vyzařuje onu energii nedostupnosti. A umí to skvěle maskovat oběma směry. Uměla mě udělat nepřístupnou v letech obludné závislosti, kdy mnou “každý opovrhoval” a umí to i teď, kdy mi “zcela jistě všichni závidí”, že jsem se z toho nejen dostala, ale ještě k tomu žiju život svých snů.
Oboje jsou velmi vratké postuláty, ne-li BLUDY, ale ona jim oddaně VĚŘÍ a hrdě je vysílá skrze mě do světa.
Furt podporuje onu nedosažitelnost a uzavírání se před lidmi. Aby každý, kdo chce blíž, musel nejdřív zdolat tisíc a jednu PROJEKCI, co na mě má.
Včera jsem poprvé pochopila, že to všem lidem vlastně tak trochu přeju – mít to v přibližování se k něčemu, co je přitahuje, TĚŽKÉ. Že tady ve své věži dřepím a škodolibě se nad tou nemožností bližšího kontaktu šklebím. Jak u sebe, tak u ostatních.
Včera jsem také poprvé pocítila, že se mstím.
KAŽDÝ OUTSIDER SE MSTÍ.
A uvnitř své bubliny chrochtá blahem nad svou NEDOTKNUTELNOSTÍ.
Já se zjevně mstila za gymnázium, za Kanadu, za Paříž, za první čtyři roky v Praze, za pět let ve své ohavné závislosti… kdy jsem furt musela koukat zdola, shora, z boku, nebo ze samého středu, zatímco všichni byli někde mimo.
Není nakonec důležité, kde ti ostatní jsou. Důležité je, že jsou DALEKO, protože já je k sobě nepouštím. ŽE TO CELÉ JE HRA, kterou pro mě dlouho bylo zatraceně těžké prokouknout.
Děkuji SoulAdventure a hrstce odvážných poutníků, kteří se nenechali zmást. Děkuji, že mě i přes tyto psí kusy chcete vidět, slyšet a cítit NA BLÍZKO v mé plné autenticitě.
Vážím si toho. Po včerejšku ještě víc než doposud.
A moc se už na naši VIP pouť pro opravdové fajnšmekry a znalce těším.
