#8 Hefaistos

Je to už dlouho, co jsem poprvé zatoužila napsat seriál o řecké mytologii a o tom jak některé její odkazy můžeme v sobě nacházet dodnes. Když jsem se na toto své skromné dílko začala připravovat, jediný bůh, u kterého jsem byla trochu nesvá, byl Hefaistos.

Nese například esenci outsiderů, byl dvakrát svržen z Olympu a celkově to vůbec neměl lehké.

Toto důvěrně znám. Trvalo dobu, než mě přijali v Kanadě, než mě přijali v Paříži, a než mě přijali v Kalifornii, kde jsem nějaký čas žila. Vyvrhelkou jsem byla i tehdy, když jsem začala obludně pít. A také bezprostředně poté, co jsem pít úplně přestala. Byla jsem jí i na posledním třídním srazu, kde jsem jako jediná neměla ani chlapa, ani děti. Plus dělám všechny ty zvláštní věci … Nejde však o konkrétnosti, spíš o princip.

Naše okolí někdy potřebuje čas, aby nás pochopilo a přijalo. A je to tak v pořádku. Hefaista nakonec bohové také přijmou, i když je ošklivý a jiný než ostatní. Jeho jinakost ale spočívá i v nevídané loajalitě, vlídnosti a vyrovnanosti. Je také silný v převádění myšlenek v skutky, má čisté úmysly a dobré srdce.

To vše je pro Olymp dost nezvyklý arzenál vlastností.

Říkám si, dobrá, toto z Hefaista na svém příkladě ukázat mohu. Také mě moje propady a různá vypuzení ze společnosti přivedli a dodnes neustále přivádějí k mému lepšímu Já.

Ale Hefaistos nese ještě něco. A možná to s výše zmíněným úzce souvisí. Možná lze ve výhni utrpení přetavit v klenot samotnou lidskou duši!

A proto nebude náhoda, že Hefaistos je i bůh KOVAŘINY. Z jeho rukou vychází předměty tak skvostné, že každého naprosto okouzlí. Staví pro Olymp celé paláce, pro bohy ková zbraně a pro bohyně vyhotovuje ty nejjemnější šperky. Ani Hera nemůže odolat!

…

A zde, zdálo se mi tehdy dávno, kdy jsem o uchopení a pochopení Hefaista přemýšlela, budu tápat, ah budu tápat.

V životě jsem nedržela v rukou kladivo, ani kleště. Kdybych alespoň znala nějakého kováře, abych se mohla inspirovat!

…

Dnes, nejen, že vlastním první hřebík, který jsem ukovala na setkání Autentického Leadershipu se Ale v březnu jedu do pouště provádět skupinu odvážných poutníků na cestě k duši právě s člověkem, který u mě stál, když jsem tento “prostý” předmět v potu své aristokratické tváře vyráběla.

To prokleté kladivo bylo tak těžké, že jsem ho svými štíhlými a jemnými prsty nemohla ani udržet. Chtělo se mi plakat, že ani “směšný” hřebík nedokážu ukovat zcela sama. A zároveň jsem pociťovala zvláštní klid a nesmělou radost z toho, že mi s tím někdo pomáhá. Že mě tou transformací z kusu nevzhledného železa do užitečné součástky někdo provádí. A nejen někdo, prováděl mě tehdy KOVÁŘ srdcem i duší, Michal Ďurkove.

Někdy je dobré nechat někoho, aby naší proměne svědčil, asistoval, nebo na nás u ní dohlížel. Opravdu nemusíme vše dělat a zvládat sami. Někdy se dokonce můžeme nechat i (PRO)VÉST. Michalův styl průvodcovské práce je vlídný, neinvazivní, bezpečný, ale přitom ohromně pevný a oporný.

Mám ráda jeho metaforu o tom, že Sahara je vlastně taková “větší” kovárna pro lidské nitro. Přicházíme do jejího žáru, abychom z něj po kování průvodci a odzbrojující přírodou, vyšli jako něco jiného, nového, často krásného a užitečného.

Pokud se rozhodnete vnitřně otevřít pouštní výhni, určitě budete mít tu čest i s Michalovou hůlkou, kterou vidíte dolu na fotce. Je BOŽSKÁ, jako by ji opravdu přivedl na svět sám Hefaistos. Těžká, fortelná a mocná. Oproti ní je ta moje lehoučká, křehká, téměř éterická. Zatím to vypadá, že se se s Michalem dobře doplňujeme.

Držte nám palce, ať nás tato komplementarita provází dál.

Vy, co jste nestihli naše promítání filmu Stopy v písku, máte druhou šanci 26.1., zase od 17.30 domě Maitrea. Událost vytvořím brzy, pozvánky pošlu!

Mějte se žhavě!