Kolébat se na vlnách hrdosti či pýchy je nádherné. Ne nadarmo se jí v latině říká SUPERBIA. Umožňuje nám plnými doušky užívat své Bytí a milovat vše, co máme či jsme vytvořili. Není samozřejmě moudré nechávat se jí příliš zaslepovat nebo na ní nedej Bože usnout jako na vavřínech! A rozhodně je dobré vedle ní kultivovat i pokoru a skromnost. Pak jsou pády, jež pýcha vždy předchází, víc do měkkého.
Pýcha obecně není vnímána moc pozitivně. A to přesto, že hranice mezi ní a zdravou sebedůvěrou jsou tak TENKÉ! Přijde mi, že je mezi nimi někdy až těžko rozlišovat. A přesto ten, kdo oboje zažívá, veškeré nuance důvěrně zná. Je to takový rozkošný vnitřní tanec.
Často pýchu vnímám jako dobrý vyvažovací mechanismus ke zdrcující (sebe)kritice, kterou každý alespoň občas musíme podstupovat. Není to řešení! Ale rozhodně je to hodnotný dílek do celkové mozaiky našeho životního obrazu.
A čím “objektivnější” tento náš životní obraz je, tím lépe víme, kdo vlastně jsme. A když to víme, můžeme od života či našeho okolí chtít to, co [si myslíme, že] potřebujeme. Víra podpořena hrdostí pak významně zvyšuje pravděpodobnost, že to i dostaneme :))))
Ale i kdyby to tak nebylo. Už jen samotný pobyt ve zdravé pýše je zdrojující a příjemný. Ten slastný moment, kdy uvěříme, že to je přesně TAK a ne jinak! Ah.
A přesně tento moment nás jako mávnutím čarovného proutku může posunout k dalšímu veledaru, jež pýcha přináší. Tím je samozřejmě PÁD.
Kdo by nemiloval ten pohled do chřtánu nekonečna a průlet všemi dimenzemi, který zastaví až pevná zem? Tolik se toho můžeme při každém pádu naučit. Tolik toho můžeme dostat!
Chce to jen přesně v onen klíčový moment pýchu vypnout a přepnout se do modu pokory. A pak se zdánlivě antagonistické kvality mohou zázrakem začít doplňovat.
Je to tak “prosté” 
Foto: Archiv