Po mých posledních dvou textech by se mohlo zdát, že jsem milovnice duality a zejména rychlých průletů mezi jejími extrémy. Ideálně bez toho, abych vůbec kdy trefila střed.
Ano, je to tak. A zároveň to tak není. O tom jak něco může nějak být a zároveň to tak nebýt, moc hezky píše Filip Doušek ve své knize Hejno bez ptáků. Vyšla už i v angličtině a vřele vám ji doporučuji!
Teď zpátky ke středu;
Kontrasty miluji a odmalička mě neodolatelně přitahovaly – to jste z mého psaní asi již postřehli. Zároveň však silně vnímám rozsáhlé území mezi nimi a kromě něj, ještě jedno další místo – nacházející se mimo dualitu – ze kterého se to všechno skvěle pozoruje. Jakési oko, které nehodnotí, nesoudí, jen popisuje. A často se u toho dost dobře baví.
Dnes se ale chci věnovat onomu “prostoru mezi extrémy”, který pro mě dlouho nebyl vůbec dostupný. Nebo možná dostupný byl, ale připadal mi nudný a otravný. Vnímala jsem ho jako strašnou obyčejnost, šedivou všednost a koncentrované utrpení. Jako okovy, ve kterých se člověk nemůže ani nadechnout, ne to ještě něco vytvořit. Byly časy, kdy jsem zde nebyla schopna pobýt ani minutu střízlivá. Opravdu. Můj alkoholismus nezačal ani dramatickým rozchodem ani velkým pracovním neúspěchem, začal u excelu a u žehlení. Vím, nezní to nijak poutavě, ale je to tak.
A vidíte to… dneska tato “středová území” nejen ctím, ale často je dokonce sama DOBROVOLNĚ vyhledávám. Někdy fakt zažiju hned několik dnů po sobě bez jakýchkoliv výstředností. Až mi ta obyčejnost v kontrastu s mým bouřlivým životem vlastně přijde výstředná :)))
Ale teď už vážně:
Moje prababička Mariška vždycky říkala: “Když je Ti smutno, jdi na pole.” Neměla tím asi na mysli to, že mě tam ze splínu vyléčí můj údiv nad tím, že mladé kukuřičky vypadají jako panenky s barevnými vlasy a vůbec, že všechno, co roste, kvete a rodí na mě zapůsobí mocnými kouzly. Myslela asi spíš fyzickou práci, u které na všechno zlé zapomenu. Ale nakonec co já vím, jak to myslela? Možná i ona milovala zázrak života, který lze na poli a v zahradě tak slastně obdivovat.
Každopádně, zůstalo mi obojí. Údiv a fascinace životem mě vystřelují do nebes. Manuální a rutinní práce mě dokážou výtečně uzemnit, zklidnit a vystředit. Je to něco, čeho se mohu fyzicky dotknout a často to má okamžitý výsledek. Často také výsledek velmi krátce trvající (například uklízení nebo stlaní postele, ah!). Ale jsou v životě i řehole, které dlouze a pomalu spějí k velkoleposti. Nebo jsou po celou dobu jejich výkonu až závratně blízko k jakémusi posvátnu.
Ráda tuto blízkost všedného a výjimečného pozoruji například u naší švadleny. Vypadá to tam tak obyčejně. Přesto, když od Marie odcházím s uměním vymyšleným a ušitým přímo na mě, tak to tam najednou je – po všech těch drobných úkonech a dlouhém čekání, začíná nová etapa a dílo ožívá.
A není potřeba chodit ani k Marii. I u mě hodiny příprav a vzdělávání se, významně převyšují hodiny čistého masírovaní, provázení a psaní. Jsou to pro mě sice ty méně vzrušující hodiny, ale jsou tak důležité, tak pevně dané, tak nezbytné… Až se o ně vlastně lze opřít.
Vztah mezi titěrnou rutinní prací a velkolepostí je složitější a šlo by o něm napsat mnoho. Každý, kdo v životě něco “vydřel” nebo “vypiplal” o něm ví svoje. Cítí ho v té dané oblasti nebo vnímá komplementaritu titěrnosti a velkoleposti napříč různými činnostmi, kterým se věnuje.
Spinoza velkou část svého života brousil čočky, Sokol byl také zlatník a programátor. Takových příkladů jsou stovky. Důvody k živení se řemeslem byly u těchto dvou intelektuálních zjevů spíš náboženské a kádrové, ale oba dosvědčují, že tyto “nevelkolepé” činnosti ctili rovnocenně jako filosofii.
Dobrým příkladem je i péče o děti. Tam je kontrast a zároveň vztah mezi přízemní rutinou a pociťováním něčeho až nadpozemsky vyjímečného, přímo flagrantní. Rodiče ho pociťují skoro pořád, ale jsou chvíle (například významné události, kterými děti prochází), kdy to celé dává tak hluboký smysl, že k životu už snad ani není nic víc potřeba. Jakoby najednou rutina a sebeobětování byly základem pro veškerou životní velkolepost.
Funguje to samozřejmě i opačně. Pokud jsme ukotveni ve své rutině a ve svých dobrých návycích, jen stěží nás může plně pohltit deprese či žal.
Přitažlivost středu sálá na všechny strany. Někdy může hutný a horký střed žhnout až tak, že dokáže jakoukoli extravaganci zcela pozřít. Pak pro změnu potřebujeme svěžest a pestrost, nebo silný impulz, abychom se od něj dokázali odrazit a dostali se někam dál. Kultivovat rovnováhu mezi těmito opačnými pohyby je celoživotním úkolem každého člověka. A vzhledem k tomu, že nám pomáhá vytesat ze sebe tu nejlepší možnou verzi, tak rozhodně stojí za to jej s pokorou přijmout.
Někdy, když se podívám do kalendáře a zírá tam na mě celý týden samá “středová činnost”, tak o tom všem, co zde dnes píšu, dokážu dost pochybovat. Pak ale na úřadě nevlídnou paní rozpustím svým úsměvem a hned poté na poště potkám někoho, koho mám ráda a celou mě to rozzáří. Do toho u čekání ve frontách napíšu pár básní, ze kterých padám smíchy ještě dřív než je vůbec někomu pošlu. A když na konci dne ze svého nekonečného seznamu úkolů škrtám červenou fixou jeden řádek za druhým, stejně cítím blaženost. Jenom je to taková ta blaženost, po které se na rozdíl od jiných mých blažeností, dá i v klidu usnout.
Děkuji Ti, Rutino. Ráda se o Tebe opírám.
