Dostala jsem podnět k zamyšlení se nad strachem. Byť ho teď prožívám dost ojediněle, přijala jsem tuto výzvu ochotně. Ostatně možná jsem tak odvážná, protože mě někde hluboko uvnitř děsí představa nudného života. Nebo jen proto, že žiju ve zhýčkané blahobytné společnosti a zatím jsem láskyplně šetřena před opravdovým strachem. Nebo proto, že jsem zavalena jinými velkými emocemi, které moje strachy překrývají.
To poslední by klidně mohlo být ono:
Existuje koncept, podle kterého lze každou emoci nakonec redukovat na strach z něčeho. Není to můj oblíbený koncept, ale pro účely dnešního textu se skvěle hodí. O mých dominantních životních bubácích, čili o studu, vině, hněvu, pýše a touze, pak napíšu samostatné texty. Budou pravděpodobně mnohem víc nabité než ten dnešní, ale možná je o strachu lepší psát, když člověka plně neovládá. Uvidíme.
V kontextu přemýšlení o velkých emocích jako o zdrojích, mi ještě přijde důležité jedno moudro:
“Každá lidská vlastnost je darem i prokletím zároveň. Záleží v jaké míře je používána. A také velmi záleží na tom, zda tu vlastnost používáme my nebo zda používá ona nás.”
—
Začnu teda studem a hněvem, protože přes ty se mi k mým strachům dostává nejsnadněji.
Moje Ego mě často vybízí k tomu, abych se zvedla z židle nebo se naopak začala propadat, rudnout a potit. Miluje, když se zlobím nebo ještě lépe, když se ukrutně stydím. Už mu na to zdaleka nenaskakuji tolik jako kdysi, ale stejně mě to dost obtěžuje. Taková věčná tichá buzerace. Od úplných trivialit jako jsou překlepy či špatné skloňování v nějaké konverzaci, přes některé odpudivé části mojí minulosti, až po naprosté martyrium, kterým musím projít pokaždé, když se zhruba jednou za půl roku odhodlám zkusit s někým randit. Čím víc daného muže chci, tím větší muka hanby musím při každé interakci s ním projít. Muka hněvu poté, co jsem nakonec odmítnuta, vykazují podobnou korelaci. Detailně se o tom radši nebudu rozepisovat, protože byste se všichni hned rozplakali soucitem a nemohli tento důležitý text ani dočíst.
Lze tedy říct, že můj stud a hněv ohledně důležitých mužů mého života obecně pramení ze strachu, že zůstanu sama a nebudu už nikdy milovaná tak, jak jsem byla zvyklá. To je samozřejmě blud, protože s tím, kým jsem dneska, opravdu nemohu být milována způsobem, jakým jsem byla milována před pěti nebo před deseti lety. Kdybych měla muže teď, byl by náš vztah úplně jiný už jenom proto, že bych v něm pořád byla střízlivá a při smyslech.
Silný stud prožívám i pokaždé, když publikuji nějaký text. V tomto případě bychom mohli říct, že se bojím odmítnutí a nepochopení svých postřehů a doživotního psaní do šuplíku. To je také hodně zavádějící. Každý, kdo doopravdy miluje tvorbu, tvoří v první řadě pro sebe, protože by jinak nemohl žít. Fanoušci jsou čirý bonus. Alespoň ve fázi, ve které se nacházím já. Tím neříkám, že vás, co mě čtete, nemiluji! Miluji, ale neberu vás vůbec jako samozřejmost.
Podobně za hněvem či vztekem, které prožívám při pomyšlení na mnoho geopolitických nebo environmentálních témat, lze najít nelítostný strach z toho, co s námi bude. A zejména, co bude s dětmi, které do tohoto zničeného světa přivádíme. To je sice opodstatněný strach, ale lze jej jednoduše shrnout do výčtu jeho ochranných funkcí. Stejně tak jako nás ostatní velké emoce chrání předtím, aby se z nás stali sociopati, chrání nás strach o přežití před smrtí a destrukcí.
Dnes se ale chci zaměřit spíš na ony osobní paralyzující strachy, které máme i když se “tam venku” skoro nic neděje. Nebo děje, ale je nám někde uvnitř jasné, že to není ten hlavní problém. Protože jsme se cítili podobně, i v mnoha jiných minulých iteracích. Víme, že to není na místě, a přesto paranoidně na něco nebo na někoho myslíme. Často nám tyto strachy znemožňují v klidu žít. Kazí nám spaní, tvorbu, úspěch, přijetí, soužití s někým, koho milujeme nebo cokoliv po čem prahneme a není to zas až tak nereálné přání – nebýt těch prokletých strachů.
Může to být strach z opuštění, strach ze selhání nebo neopodstatněný strach o někoho, kdo prosperuje a je zdravý. Žárlivost a závist jsou ve své podstatě také strachy. A lví podíl má strach i na každé závislosti, která je často kompenzací nebo únikem z úzkostného stavu.
Vraťme se ještě na chvíli k mému jednoduchému příkladu a pro ilustraci připusťme, že se odjakživa bojím, že nebudu milovaná, nebudu mít rodinu ani partnera a ještě k tomu mě odmítnou i moji přátelé, čtenáři i klienti a umřu žalostně sama, protože mě nikdo nebude mít rád takovou jaká jsem. Amen.
Vše výše zmíněné je chiméra. Nikdy se to nedělo a i v těch nejhorších chvílích mého života, kdy jsem byla nejméně hodna lásky, tak jsem milovaná byla. Co se lásky od muže týče, dokonce mnohem víc než teď.
Jedná se tedy o strachy, jak já jim říkám, CHIMERICKÉ. Nemají reálný základ a jsou to spíš konstrukce mojí mysli, která miluje dualitu a neustále vyhodnocuje, co je “dobré” a co je “špatné”. S tím “špatným” mě straší nebo mě za to trestá nějakou jinou velkou emocí. A za dobré mě pochopitelně téměř nikdy nepochválí. Epické.
Dalším dobrým příkladem chimerického strachu je jakékoliv bažení. Sítě, jídlo, různé propriety, látky či lidé, po kterých prahneme. Tak jasně někdy cítíme, že když si to nebo tamto nedáme, tak se stane něco strašného. Když si však v realitě “něco nebo někoho nedáme či nekoupíme”, tak se nestane VŮBEC NIC. A to je přesně ten problém – bude nuda, bolest nebo utrpení. Žádný dopamin, žádný serotonin. Jen trpělivé čekání než celá ta hrůza přejde. Dobrá zpráva je, že ta hrůza často přejde mnohem rychleji než si vystrašení představujeme. Vyplatí se počkat. Opravdu, zkuste to někdy. Uvidíte pak, že se naopak začne dít mnoho hezkých věcí 🙂 Bude vám přáno!
Chimerické strachy brzy po svém odhalení samy zmizí nebo jim k tomuto zmizení často stačí trochu pomoct. Pokud vás obtěžují, vřele doporučuji oslovit někoho, ať vám s nimi pomůže. Nestojí za to plýtvat na ně energií. Z vlastní trpké, ale obohacující zkušenosti vám přísahám, že strach ze selhání, strach z opuštění, strach z odmítnutí a všechny závislosti lze s terapeutickým nebo průvodcovským zásahem velmi elegantně zvládnout. A nejen to, přetavíte je ve svoje rádce a pomocníky (sice s velmi omezenou kompetencí, ale i to je lepší než si je nechávat ve formě strašáků 🙂
—
Teď ta horší část:
Když mě teď v lednu z Covidu a celkového přetížení pekelně bolelo celé tělo, začala jsem se dost obávat, že jednou umřu ve strašné bolesti. To ještě nebylo tak strašné. Opravdová zkouška přišla, když jsem začala obsesivně myslet na to, že se možná jednou do velké bolesti dostanou moji rodiče, sestra, neteř nebo někdo blízký. Já extrémní bolest znám (duševní i fyzickou), žila jsem v ní pět let, tak by to zas až tak nové nebylo, ale co oni???
Celá moje lednová krize úzce souvisí se STRACHEM ze SMRTI. Řešila jsem v ní víc témat než jen bolest a strach o blízké a téměř všechny měly existenciální základ. To je mnohem těžší váha než ony chimerické strachy, které jsou průhledné jako pavučiny (a stejně tak lepkavé, ale i stejně snadno odstranitelné).
Každý z nás v sobě existenciální strach v nějaké formě nese. Je zdrojem všech našich strachů, kromě těch chimerických. Souvislost mezi ním a dílčími strachy, které produkuje, není vždy na první pohled zřejmá. To ovšem nevadí, protože on dokáže precizně úřadovat z podvědomí klidně i celý život, bez toho aby byl kdy odhalen a přímo konfrontován.
Kromě výše zmíněného strachu o blízké, který dle různých výzkumů způsobuje nejničivější typ stresu pro naše tělo i duši, stojí například také za strachem ze stárnutí, za strachem z nemocí či obavou z neuzdravení se. Tvoří velkou část úděsu z nemožnosti či neschopnosti mít děti nebo naopak z nemožnosti či neschopnosti se o děti, co máme, adekvátně postarat. Takže stojí i za strachem z chudoby, za strachem ze společenského vyloučení, nebo jakýmkoliv jiným strachem, co zrovna prožíváme a nejde ho označit jako čirý blud.
—
A teď to otočíme, protože chceme dojít k tomu, co všechno nám naše strachy vlastně dávají a jak velmi nás nakonec umí obohatit 🙂
Zkuste teď přestat na chvíli číst a odpovězte si sami. Určitě najdete mnoho příkladů ve svém dosavadním životě, kdy se za nějakým vaším strachem nakonec skrýval velký dar.
—
U mě je to například obrovská úleva z toho, že jsem nezačala svoje texty zveřejňovat dřív než jsem přestala pít. Tehdy jsem navzdory vší opiátové smělosti prostě neměla na to ukázat světu, co cítím a co si myslím. Když dnes zpětně čtu, co jsem tehdy vytvořila, jsem velmi vděčná za to, že to viděli jen jednotky lidí :)))
Uvidíme, co si řeknu za 10 let, když budu procházet tento blog, haha.
Dále mi můj strach určitě pomohl se rozvést. Nebýt jeho, řekla bych svému tehdejšímu muži, kdo doopravdy jsem – a buď by to nepřežil on, nebo bych to nepřežila já. Nebo by byl svět kratší hned o dva mladé a nadějné životy.
Můj strach o rodiče, sestru, neteř a další blízké mě neustále motivuje být zde pro ně, když něco potřebují. A myslím, že kdyby byla moje sestra již před lety zenovou královnou a nerozjížděla katastrofické scénáře o mém řízení pod vlivem drog a alkoholu, tak by ji nikdy nenapadlo odcizit mi moje auto! Zachránila tímto chrabrým skutkem velmi pravděpodobně mnoho životů, včetně toho mého.
Můj strach ze stárnutí určitě alespoň částečně stojí za mnohými krásnými portrétními fotografiemi pořízenými po roce 2020, kdy jsem si poprvé všimla, že se fakt měním. Bylo to bolavé procitnutí, ale o to krásnější jsou ty památky krásného mládí, kterého půlku jsem strávila v takové temnotě, že tam na mojí krásu vůbec nebylo vidět, ah, ah :)))
Nebo také například moje touha tvořit – a nejen proto, že jsem už několikrát při svém neopatrném zkoumání života málem umřela. Ale také proto, že zde nebudu věčně, vím to a nechci své talenty promarnit.
Touha dát ze sebe to nejlepší našemu světu je pro každého přirozená. A právě díky strachu si ve středním věku začínáme uvědomovat, že na na její naplnění nemáme nekonečno času. Proklenout propast mezi tím, kým jsme a tím, kam nás volá naše duše je životní úkol každého člověka. Bez hrozby smrti bychom se do mnoha věcí nikdy nepustili. Je to právě tato ohraničenost, která vyostřuje smysl a váhu našich klíčových rozhodnutí.
Závěrem mám pro vás pár tipů na DIY práci se strachy, pokud se zatím necítíte na něčí asistenci nebo chcete na svých straších zapracovat ještě nad rámec své terapie.
Pro ty, co jste věřící – pečujte o sebe a okolí duchovním způsobem. Spiritualita strachy spolehlivě oslabuje. Srdcem plným lásky dokážete zázraky. Vím to, sama to tak mám.
Pro ty, co nahlížíte život spíš racionálně, mohou být skvělými pomocníky v boji se strachem všichni stoikové. Filosofie stoicismu je vůbec úžasně nadčasová a dokonale funkční. Žiju ji, miluji ji.
A vy, co žijete tělem, tak existenciální strach sídlí v pánvi. Cokoliv, co harmonizuje vaši kořenovou a sakrální čakru, vám uleví. Masáž, sex, tanec, jóga, dlouhá procházka lesem, dynamická meditace či dlouhé plavání v přírodní vodě. Voda vůbec hezky zklidňuje emoce.
Nebo nejlepší ze všecho bude, když na celý tento článek hned zapomenete, sednete si v klidu někam do trávy a zeptáte se sami sebe: “Čeho se bojím? Proč se toho bojím? A co mám teď dělat?” Odpověď zajisté přijde. Pamatujte ale, že “nic” je také odpověď.
A pokud se vám ani jedno z toho nepovede, nezoufejte. Je dokázáno, že zážitek z blízkosti smrti likviduje strach z ní. Proto mají lidé, co přežili vlastní smrt nebo smrt někoho blízkého to zvláštní kouzlo a tváří se jako by věděli něco, co ostatní neví. Mají to v obličeji i mnozí staří lidé, kteří jsou už “připraveni”. I proto s nimi tak ráda trávím čas a zrovna teď za jedním jdu.
Krásné a odvážné letní dny vám všem přeji.
Myslím na vás a posílám vám všechnu svoji odvahu, co mám.
FOTO: I když se někdy vůči strachům cítíme malí, je za nimi slunce.