Poslední týdny se mi moc daří. Vše, na co si jen pomyslím, se začne dít nebo nějak zhmotňovat. Dokonce i některá dlouho nevyslyšená přání nebo přání velmi bizarní. Až se občas potřebuju vážně zamyslet jestli to nebo ono fakt chci, protože už když na to začnu myslet, je jasné, že to přijde!
Přistihla jsem se dokonce i při tom, že jsem si něco přála hodně narychlo, páč jsem už někde hluboko uvnitř věděla, že se to stane a bylo mi líto připravit se o tu slast ze splněného přání. Připravit se o to napětí a vzrušení před tím než otevřu krabici se Schrödingerovou kočkou a ona bude živá! I když vím, že před otevřením je zároveň i mrtvá.
Ostřílená životem mám vlastně ráda, i když je nakonec kočka mrtvá, protože nesplněná přání mají také svůj hluboký smysl. Ale o tom jsem psala dost už minule v mém textu o snech.
Před chvílí jsem na terase u rodičů krmila sebe ovčím sýrem a ryby nějakou jejich mňamkou. Vyhřívala jsem si na slunci svoje bledé neduživé končetiny a moje oči se milovali s tou nejkrásnější zelenou v roce – šťavnatě hráškovou. Křiklavou nejsvěžejší možnou zelenou jaká vůbec existuje a teď raší na všech kopcích okolo. Do toho zpívají ptáci a ve větru ševelí listy vysokých stromů v naší zahradě. Stromů, jež před 20 lety byly velké jako já a teď “najednou” …
Najednou mě zalil pocit takové blaženosti, že víc jí snad už ani nejde unést. A přesto vím, že mi bude ještě přidáno, a že to statečně unesu. Znám se 
Dalo by se říci, že jsem teď naprosto přezdrojovaná a i proto je každý další díl mého seriálu o zdrojích víc vzdálený od toho předešlého. Ale nebojte se, nepřestanu – zdroje jsou důležité téma a pomalost člověka nakonec velmi rozvíjí.
Asi si říkáte na co a za co se teda ještě modlím, když už všechno mám. A právě o tom vám chci dnes napsat. Jak u mě modlitba probíhá a jak se za těch 30 a něco let u mě vyvíjela.
Ano, modlím se skoro od chvíle, kdy jsem začala mluvit. Nejdřív jsem se dovnitř i ven obracela sama a pak mě klasickou církevní modlitbou prováděla Babička. Odříkavala jsem modlitby zapáleně jako ďábel a jen Bůh ví, co všechno jsem si tehdy vymodlila. Bylo to ve staroslověnštině a tak jsem obsahu moc nerozuměla. Ale porozumění mi v kontaktu s posvátnem nikdy nepřišlo důležité. Mám to tak doteď. I když se teda už modlím v jazycích, kterým rozumím, jeden nikdy neví jak tomu bude porozuměno tam “nahoře”. A je to tak v pořádku.
V kontrastu se svým ukázněným dětským modlením v kostele se dnes modlím spíš doma nebo nejraději někde v přírodě, ale velice ctím i sakrální stavby jakékoli víry. I moje víra je fluidní. Začínala jsem u katolíků, ale posléze jsem konvertovala k pravoslavným, protože měli kostel blíž! A pak se mi dlouhá léta velmi líbil budhismus. Poté jsem na nekrátkou dobu upadla do silné nevíry v cokoli. A to až tak, že jsem nevěřila ani tomu, že by se to snad ještě někdy mohlo změnit. Bylo to nejstrašnější období mého života, a zároveň nakonec moji víru podpořilo jako máloco jiného. Je to zajímavý, ale logický paradox.
Teď by se moje víra nejlépe dala popsat Spinozovým pojetím Boha, kterého zjednodušenou interpretací je věta: “Všechno je Bůh”. Takže ano, i Samsára je Nirvána a Nirvána je Samsára. S tím, že v tomto všem silně vnímám jakousi vyšší inteligenci. Tu když respektuji a nechovám se vůči ní příliš vzpurně, tak respektuje i ona mě a jsme pak spolu v nádherném tanci životem se všemi jeho radostmi i strastmi.
Jak se k této vyšší inteligenci tedy obracím?
Obracím se k ní především s upřímným vděkem. Vděčnost je podstatou každého náboženství či spirituality. Není to strach z trestu ani touha něco změnit. Je to vděčnost za dar a zázrak života, nic víc a nic míň. Už jsem to jednou psala v jiném článku, ale považuji to za tak stěžejní, že to chci znovu přízvukovat. Samozřejmě i já po dlouhém děkování chvíli o něco prosím. A pravděpodobně i díky takto pokorně a opakovaně artikulovaným prosbám je pak moje pozornost ve správném čase a na správném místě, když se od života nabízí jejich vyslyšení.
Ale pojďme radši už k samotné modlitbě:
Hezky si sednu nebo lehnu, zavřu si oči a pustím se do velkého děkování. Je důležité si sednout nebo lehnout hezky a nejenom proto, že je to na dlouho.
Začínám sebou, protože tam mám nejlepší přehled. Pak se vrhnu na svoji rodinu a pěkně pomalu projdu každého zvlášť. Včetně předků, které si pamatuji, ale děkuji i těm, o kterých nic nevím. Protože tolik lidí se muselo potkat, tolik lásky i bolesti muselo být prožito, abych já tady dnes mohla být, že to nejde ani vypovědět. Je toho tolik, za co jim děkuji a co jim přeji, ah.
Potom přijdou na řadu moji přátelé a jiní blízcí – to je pro mě speciální část, protože odjakživa miluji pozorovat v čase jejich příběhy. Nekonečně mě dojímá jak se mění a vyvíjí oni i naše vztahy. U rodiny je toto moje pozorování zkresleno velkou blízkostí a větší angažovaností v jejich příbězích. Takže milí přátelé a blízcí, děkuji, že se mohu dívat, a že vám mohu děkovat i přát!
Jsem zde vyjímečně trochu neférová, protože například za matky s dětmi se modlím o dost víc než za své osamělé mužské přátele. Je to nespravedlivé, já vím, ale umím přidat i u vás, pánové, pokud je to opravdu potřeba. Přirozeně mi to ze srdce vyvěrá spíš v tomto (ne)poměru. Ale nebylo to tak vždycky a možná to takto ani navždy nezůstane.
Pokračuji lidmi, se kterými nějak duševně nebo fyzicky pracuji a modlím se, aby se jim povedlo to, co nejvíc hledají nebo potřebují. Aby se uzdravili ze svých nemocí či zdárně prošli jiná úskalí života. Mnozí moji klienti jsou mi i velmi blízcí, takže se to s přáteli trochu prolíná.
Když mám hotovo, sjedu s velkou radostí své nejoblíbenější filosofy a spisovatele. A když mám hodně času, tak i malíře a skladatele. A pokaždé po děkování za to všechno, co jsem se od nich naučila a dostala, prosím, aby mi bylo dáno ještě víc proniknout do jejich děl a poznávat tvorbu další.
Končím pozdravem všem lidem, kteří to potřebují, ale neznám je osobně ani sprostědkovaně. A pak plná vděku a naděje ještě nějakou chvíli rozjímám. Jindy se zase víc modlím za konkrétní situace nebo témata, ale ty se periodicky mění. Tato hlavní modlitba je se mnou bez větších změn po celý život a jen v několika velmi těžkých obdobích jsem ji opustila.
Zajímavá u mého modlení je hudba – vždy mi něco k tomu uvnitř hraje. Většinou jsou to takové poklidné, někdy až teskné recitály. Teď mám zrovna klarinetové období. Ale dlouho jsem slyšela klavír a předtím kytaru. Housle nikdy, ty jsou moc pronikavé. Nevím zda je to nějaký speciální duševní podmaz, aby to lépe stoupalo nahoru nebo je to odměna za ty dlouhá léta v kostele, kde nebyl sbor a ne všechny babky uměly zpívat. Tak nebo tak je to často krásná jemná hudba, kterou ale nemohu nikam vyvést, páč mi nebyl dán dar hudební interpretace. Ale to nevadí – necítím potřebu posvátno analyzovat nebo ztvárňovat, spíš mu jen tiše důvěřovat.
Také se mi časem začal dost stírat rozdíl mezi modlitbami a meditacemi. Někdy se mi slévají jedna do druhé. A občas zažívám už jen pouhý blažený stav, kde vím, že je všechna vděčnost i všechna přání i přijetí toho, že to s nimi dopadne tak jak to dopadnout má.
Moc vám všem tuto blaženost přeji prožívat také. Anebo cokoliv jiného, co si přejete prožívat vy sami.
Jen vězte, že vděky jsou slyšet a přání se plní. I když některým to trvá nebo se nakonec splní velmi zvláštním způsobem.
