S Apollónem, o kterém jsme si psali minule, úzce souvisí Delfské orákulum – nejlegendárnější posvátné místo starověkého Řecka. Kněžky Pýthie zde v tranzu odpovídaly na otázky poutníkům, kteří si do Delf přicházeli pro rady i z těch nejvzdálenější koutů Peloponésu.
V čem bylo to místo tak výjimečné a v čem k nám promlouvá dodneška?
Především to byl nejlepší a nejúčinnější terapeutický nástroj, jaký byl tehdy k dispozici. Jít na pouť do Delf bylo mnohem spirituálnější než dřít ve filosofické škole u Zenóna či Epiktéta a pak ještě muset všechno to vědění pokorně žít.
Ale rozhodně se tyto dvě metody mohly i doplňovat. A dokonce mi přijdou v jedné věci podobné.
V jaké?
V první řadě, vydat se na pouť do Delf, nebylo jen tak. Vyžadovalo to jistou přípravu a posléze dlouhou cestu, v průběhu které již člověk nad svým tématem dlouze přemýšlel a jinak se s ním potýkal. Mohl klidně jít a přemýšlet tak dlouho až se téma vyřešilo ještě před cílem!
To vše díky tomu, že vydáním se na takovou cestu, člověk převzal za toto svoje téma ODPOVĚDNOST. Vzal si ho k sobě, začal ho vlastnit a měl tak mnohem vyšší moc s ním hnout, než kdyby mu dával jen cucky roztříštěné domácí pozornosti.
V řadě druhé, Apollón, který měl delfské orákulum pod svým patronátem, rád přes Pýthie poutníkům sesílal poměrně nejasné odpovědi. Často u toho i vtipkoval nebo odpovídal otázkami či hádankami tak obskurními, že jejich význam člověk pochopil až poté, co ho už nemohl použít.
Přesto byla Delfská věštírna tak slavná a tak přitažlivá!
Proč chce člověk i dneska blíž k věcem, kde ho čeká všechno, jen ne to, po čem (si myslí, že) touží? Proč jsme tak magicky přitahováni nejistotou, dobrodružstvím a tajemstvím?
A navíc jsme často kvůli tomu ochotní jít až na kraj světa? Aneb v univerzu vnitřním, i do těch nejzazších hloubek?
PROTOŽE TO NAŠÍ DUŠI NEJVÍC ROZVÍJÍ.
Kdyby byl náš život jako průlet polštářovým rájem plným světla a jistoty, jen stěží bychom v něm dokázali poznat, kdo DOOPRAVDY jsme.
POZNÁNÍ SEBE SAMA mělo v Antice jednu z nejvyšších hodnot. Ctili ho právě i Stoikové, kteří navíc usilovali o to, abychom s tímto poznáním následně uměli co nejlépe zacházet. Proto je občasná cesta do Delf vhodná i pro nejotrlejšího životního znalce či mudrce.
Ani moje sebepoznání furt nebere konce. Svědectvím je i tato fotka z předvčerejška … z vyvrcholení týdne, který jsem si představovala úplně jinak, než se nakonec udál. Přesto mě ten krátký průlet tvrdým očistcem plným temnoty a nejistoty zase tak neskutečně obohatil, že by to vydalo na celý další text.
Tak zase příště, když se za námi sestoupí podívat Hermés.
Pokud toužíte poznávat sami sebe na jedinečném místě a jedinečnou cestou, pojeďte s námi v březnu do pouště. Sahara jsou takové moje osobní Delfy. Z každé poutě jsem si přinesla ohromný kus sebepoznání. A všechny ty saharské kousky mi dodneška v různých variacích promněňují život.
Jak konkrétně? Čtěte můj Saharský týdeník, zítra vychází druhé číslo!
