Připadá vám toto spíš jako další fotka Artemis? Něco na tom je. Apollón a Artemis jsou dvojčata a jsou sféry, v nichž je jejich projev lehce podobný.
Foibos je bohem logiky, ega, rácia, struktury, řádu a dokonalosti. Také má moc nad uzdravováním a světlem. Podobně, jako je Artemis ztotožňována s Lunou, je on zosobněním Slunce. Vše, co dělá je perfektní a vysoce krásné. Vypadá skvěle a nikdy nedělá chyby. Má tu nejlepší možnou formu a je pravým opakem Dionýsa, jež je divoký, vášnivý a bujarý. Ale pozor, není to ani Ken, ani suchar a to hned ze dvou důvodů:
1.
Je bohem múz a delfské věštírny, takže jeho napojení na nadpřirozeno a umění nemůže být těsnější! Proto ho potřebujeme, i když tvoříme z těch nejzvrácenějších a nejtemnějších hlubin. Kdyby však v naší psýché vládl sám, naše práce by mohla postrádat jistou jiskru. Anebo by vypadala jako dokonale perspektivní renesanční malby či sochy Richarda Serry. Nejvyšší estetika, ze které přímo vyzařuje spojení s nebesy.
2.
Silný Apollón se v lidském nitru často vyskytuje PRÁVĚ bok po boku se silným Dionýsem. Zatímco jeden představuje vědomé, poznané, vysoké, vzletné a duchovní. Ten druhý nám naopak vnucuje podvědomé, nevědomé, tajemné, pudové, chaotické a nespoutané.
Dlouho jsem se litovala a myslela si, že je to jen můj úděl, ale čím víc duší poznávám, tím víc tuto dichotomii vnímám jako integrální součást lidské podstaty. Jen poměry jsou různé. Někdo tíhne víc k střídmosti, struktuře a světlu, někdo zase víc k chaosu, temnotě a vášním.
Pokud jsou obě tyto protichůdné síly stejně intenzivní, dokáže to být náročné. Potýkám se s touto ambivalencí již od útlého dětství, ale DÁ SE S NÍ ŽÍT.
Jsou chvíle, kdy trpím, protože si musím vybrat mezi bezchybným pořádkem ve svém bytě (Apollón) a večírkem, který onen pořádek vesele zdevastuje (Dionýsos). Nebo mezi samotou, kde mám téměř naprostou kontrolu nad vším, co se děje (Apollón) a pobýváním s lidmi, jež mě vždy vzrušuje a těší, ale zároveň mi furt přináší překvapení (Dionýsos). Mezi tím zda moje texty budou mít top formu a obsah tak spořádaný až bude lehce nudný (Apollón) nebo budou provokativní a peprné, i za cenu toho, že je někteří lidé odsoudí (Dionýsos).
Tvořit z tak drásajícího vnitřního konfliktu se mi dlouho zdálo nemožné, ale čím jsem zralejší a zkušenější, zjišťuji, že tato rozporuplnost se dá uchopit i jinak. A že jí nejde řešit ve stejném paradigmatu v jakém jsem k ní přišla – to jest v běžném kulturním kontextu, kde Apollóna většinou hodnotíme spíše pozitivně a Dionýsa spíše negativně.
Možná je potřeba vzít onu šílenou, extrémně nabitou dionýsovskou šťávu a jednoduše ji prolít precizně strukturovaným apollónským sítem. A pak světu ukázat jen to, co se v tom sítě zachytí. To se snadno říká, mnohem složitěji dělá … ale NEVZDÁVÁM SE.
Před dvěma lety jsem se tématu nadrozměrných polarit dotkla i na Sahaře. I ona umí být strašlivě temná a zářivě světlá zároveň. Umí z nás tahat pikantnosti spodních světů, ale také přibližovat vznešené nebe na dosah ruky. Je to snad nejlepší místo, kde se tato dvojakost naší duše dá zkoumat.
Pokud se na cestu za tímto zkoumáním a MNOHÝM DALŠÍM chcete vydat se mnou a s Michalem Ďurkove, budeme rádi. Uděláme vše proto, abychom společně s vámi našli ty nejtemnější i ty nejsvětlejší odpovědi.
