Dneska se trošku rozepíši o velmi mocném zdroji, který všichni dobře známe, ale někdy… často právě tehdy, kdy by bylo nejvíc vhodné se skrz něj posílit, volíme mlčení nebo lhaní.
Skvěle nás samozřejmě dokáže nabít i fotka našeho štěňátka, kterou olajkuje 200 lidí a i takového dopaminu je v dnešní vypjaté době potřeba! Nedělám si srandu, také se fotím s naší roztomilou fenkou – Julkou – a nadšeně to posílám blízkým lidem. Zvažuji kvůli této svojí oblíbené kratochvíli dokonce iPhone 13, protože ten muzejní kousek, co mám, vůbec neumí dobře vyfotit její rozkošnňoučký černý čumáček.
Ale to jsem hodně odbočila.
Jako niterný super-zdroj funguje spíš sdílení, které může být tak bolavé, až máme pocit, že umřeme, když se o něj co i jen pokusíme. Neskutečně vlivná jsou sžírající tajemství, která umí sofistikovaně řídit náš život.
Přitom říkat pravdu a upřímně vysvětlit jak se věci mají nebo měly, je pro všechny zúčastněné nejvíc fér. A v neposlední řadě, to osvobodí nás. Proč tedy tak často mlčíme, mlžíme nebo dokonce dlouhá léta lžeme?
Důvody jsou různé: od strachu z rozpadu našeho sebeobrazu, přes strach z toho, že někomu ublížíme až po pohodlné zabydlení se v iluzi, které nakonec uvěříme. Pokud se pod nánosem tohoto výhodného prachu neskrývá něco, co je pro náš příběh bytostně důležité, tak se s tím dá žít. Udělá to z nás trochu křiváky, ale jde spíš o princip než o nějaký velký “hřích”.
Pokud se tam ale skrývá něco velkého, dřív nebo později nás to dožene. Zrovna teď v sobotu jsem náhodou potkala jednu svoji vývalou šéfovou, které jsem se nikdy neomluvila za to, že jsem chodila do práce zásadně opilá nebo sešňupaná nebo obojí. Chtěla jsem jí napsat už tolikrát, ale vždy jsem to odložila doufaje, že na to už určitě zapomněla! Ona možná ano, ale já rozhodně ne – proto jsem ji měla napsat hned jak jsem vylezla z léčebny. No nic… lepší TEĎ než NIKDY.
A to je ta pointa – pokud nás tíží nějaký kostlivec, je dobré ho pustit ze skříně i po letech nebo dekádách. VŽDY TO MÁ SMYSL!
A nejen proto, že se nám uleví. Nejen proto, že nás to narovná a naše duše bude díky tomu celistvější. Ale i proto, že náš příběh může být silnou inspirací pro mnoho jiných lidí, kteří ještě svoje traumatizující zkušenosti nemají zpracované nebo si dokonce myslí, že je ani zpracovat nelze.
Salman Rushdie jednou řekl, že příběh o člověku, který byl od narození až do smrti šťastný a vše dělal správně, by byl tím nejnudnějším příběhem na světě a nikdo by jej nečetl. Ono by to vlastně nebyl příběh, spíš jen taková mírně stoupající úsečka.
Lidská duše miluje příběhy, ba co víc – je schopna chápat složitý okolní svět často právě jejich prostřednictvím. Proto když nás něco strašného trýzní, je dobré to někomu vyprávět. Nemusíme hned partnerům, dětem nebo rodičům, ale je fajn se smířit s tím, že i na ně dojde.
Dnešní doba je sdílení velmi nakloněná. Máme sítě, které snesou všechno, máme různé fuckup nights nebo jak se tomu říká, máme mužské a ženské kruhy, máme přátele! Máme tisíce terapeutů a průvodců, kteří nám s tím pomůžou.
Máme k tomu všechno potřebné, jen sdílet už musíme sami.
Je to tak jednoduché, a přesto to jednoduché není. I proto obdivuji všechny, co mají kuráž sdílet pravdu, navzdory tomu, že je nelíbivá.
Ve videu níže najdete odvážné vyprávění velmi hořkého příběhu. Asi nejhořčího, v jakém mi kdy byla dána důvěra naslouchat. Byla jsem první člověk, kterému ho Matěj řekl a byla jsem i u toho, když ho poprvé řekl veřejně.
A doteď mi běhá mráz po zádech.
Klobouk dolů, Matěji.
Děkuji Ti.