Jsou čtyři ráno. Vstávám a je mi hodně špatně. Otvírám si první láhev vína v plané naději, že by dneska mohla být jediná. Nebo… ať jsem k sobě velkorysá, dnes by mohly být dvě. Po čtvrthodině, co ji vypiju, vím, že jich bude alespoň pět až šest. Úplně stejně jako každý boží den.
Zítra to však budu muset vydržet, protože přijde ON. Láska mého života, jež má doma ženu a tři malé děti. ON, popření všech morálních zásad a ideálů, kterým jsem doposud věřila. ON, jež se kvůli mě nerozvede, i kdybych byla ze zlata. Ještěže tak, aspoň se nemusím moc snažit.
Pokaždé, když má přijít, přestanu na jeden zázračný den pít. Nebývá to snadné, ale když mu chci lhát, že nepiju, nemám na výběr a musím ty prokleté absťáky nějak přežít. Otravuje mě to, ale miluju ho a alespoň mi po ‘pauze’ bude víc chutnat. Chlast, ne ON.
Ochotně mu dávám své tělo, protože nic jiného už nemám. Moje duše, můj intelekt, celá moje osobnost je rozdrcena závislostí a touhou NEBÝT. Již dávno v alkoholu nenacházím slast, nacházím v něm NEBYTÍ. Dostávám od něj smrt všeho, čím jsem kdy byla. Je to ÚLEVNÉ, i když nepopsatelně smutné a bolestivé.
V těch krátkých záblescích, kdy s NÍM nepiju, cítím své srdce. Jak mocně buší, jak chce a touží ŽÍT. Jak mě nenechá umřít, i když to furt dokola zkouším.
Nechápu proč, když stejně žít nechci. Když stejně po této gargantuovské spoušti už nikdy nebudu taková, jako jsem bývala dřív… a navíc to martyrium sotva kdy skončí. Zkusila jsem přestat již tolikrát a pokaždé se to VRÁTÍ. K čemu to všechno?
Chci SMRT. Jen ta je sladká a opravdová.
Ale to bušící šílené srdce…
Co s ním?
2023
——-
Sedím v krásném autě, stejném jako měl tehdy ON a kochám se nádhernou chorvatskou krajinou, jež se rychle míhá za oknem. Vracím se z Brače, kde jsem dva týdny tvořila a pila z pramene BYTÍ tolik a tak žíznivě, až jsem se zakuckávala. Pila jsem podobně jako kdysi to víno, a přesto JINAK.
Místo smrti, dnes piju ŽIVOT. Jeho nedozírnou hodnotu bych však bez těch pěti hrůzných let závislosti, jen stěží mohla cítit tak niterně, jako ji cítím teď.
Jen stěží bych mohla plně chápat, proč je upřímnost a opravdovost ve vztazích tak klíčová, kdybych tak důvěrně a důkladně neznala jejich protipóly. Jen stěží bych teď mohla mít ve svém šíleném bušícím srdci tolik lásky, soucitu a něhy.
Hádes je archetypem zla a smrti. Je králem podsvětí a všeho temného. Kontaktuje nás v průběhu života v různé míře a v různých podobách. Umí se mazaně převlékat za ohromně pestré (sebe)destruktivní myšlení či chování. Nabízí sladké nebytí, ale i ukončování všeho, co již nepotřebujeme.
Stojí za OMAMNÝM TAHEM každé závratné hloubky, do které prahneme zahučet. Nepřitahovala by nás, kdyby byla jen hezká. Veřte mi.
Temnota nás děsí, pobuřuje, ohrožuje a tím pádem vždy ZAJÍMÁ. Mnozí se do ní v životě pěkně namočíme, mnozí v ní utoneme, mnozí se jí rozhodnou radši nedotýkat ani v rukavicích.
Ale i vymezování se je VZTAH.
Jaký je váš vztah s Hádem ve vaší duši? Co vám v životě vzal nebo zničil? A co nového se pak, DÍKY TOMU, ve vás mohlo narodit?
I o tom nejtemnějším ve vás můžete v náruči Sahary mluvit tak nahlas, jak jen budete potřebovat a chtít. V bezpečí a intimitě kruhu, v noci, u ohně, kde všichni naslouchají a nikdo nesoudí.
bit.ly/3XtXEKU