Těžko se mi píše o této emoci jako o zdroji. Mám spíš pocit, že mě celý život pronásleduje a vysává. Přesto jsou chvíle, kdy mi dává něco, co jen zřídka zažívám jinde.
Prožívám teď napjaté období. Nebudu se rozepisovat o tom proč. Zkrátka je to P***U ke zdi.
Vždy, když obdobné období prožívám, aktivuje se ve mně lety vytříbená schopnost být velmi … jak to říct něžně?
– NEVLÍDNÁ –
Celý život u mě bohužel platí pravidlo: Čím bližší a pro mne důležití lidé jsou právě kolem, tím víc svoji protivnost dotahuji do virtuozity.
Vím to a SNAŽÍM se s tím něco udělat. Ale asi se snažím málo…
Otec to vždycky říkal: “Snažíš sa málo!” – A asi měl pravdu, ale to teď nechci pitvat.
Faktem zůstává, že přes veškerou snahu, nedokážu někdy tuto odpornost eliminovat.
Jak se u poryvů mé vnitřní saně cítím?
– VELMI PROVINILE –
A čím víc si ten ujetý vzorec uvědomuji,
tím je pocit viny i celková duševní ohyzdnost intenzivnější.
Vina je pro mě odjakživa záhadnou emocí. Ať už pramení z čehokoliv, dokáže mě strašlivě sžírat a bývaly doby, kdy mi nedovolovala ani spát.
Přes bohatou empirii a četné pokusy, jsem se však z viny ani jednou nedokázala vymanit terapií, nějakou technikou, metodou či meditací. Nestalo se mi to nikdy na sebe-rozvojovém workshopu, u šamana či ve vědomém snění. Ani u jógy, dýchání, sportu či otužování. Dokonce ani u smiřovacího sexu!
Pokaždé, když se ZÁZRAKEM oblaka viny nade mnou rozplynou, přijde to SAMO.
– DOSTANU MILOST –
Pak se navíc často sepnou drátky a přijde katarze. Někdy malá, někdy větší, někdy ohromující.
Uvidím něco, co mi doposud bylo skryté.
Ucítím něco, co jsem ještě nikdy předtím necítila.
Vina do mého života vnáší nekonečnou sérii zajímavých prozření.
…
Nebylo tomu jinak ani včera, kdy jsem v návalu vzteku nechtěla pozdravit už ani NEvinného strýce Jožiho, který nám volal. Křížila jsem ruce před mobilem, na kterém byla zapnutá kamera a sípala něco o tom, že na to seru! Již v ten moment jsem se samozřejmě cítila totálně provinile za to jak se chovám. Ale vůbec to nepomáhalo, spíš naopak.
Pak jsem seřvala Michala za to, že za mnou s tím telefonem vůbec přišel. A pak jsem ho ještě dvacet minut tepala za všechno ostatní, co poslední čtyři roky dělá nebo nedělá. Bylo to nechutné, ale nemohla jsem přestat.
Hodinu poté, jsem někde v přírodě, kam jsem se odešla uklidnit akutně potřebovala nůž, abych prořezala jedno tuhé vlákno, které nešlo protrhnout. Nůž jsem v kabelce nenašla. Věděla jsem, že tam žádný není, ale stejně jsem furt hrabala jako smyslů zbavená. Samé tužky, knížka a spousta popsaných papírů …
A pak najednou … Najednou moje prsty nahmataly … měsíce zapomenutý zapalovač od Strýce Jožiho.
A najednou … si také vzpoměly, že pořádně používat nože i plameny, je naučil právě Michal.
– DĚKUJI –
A přeji co nejvíc milosti i vám!
