…
“Jsem zřejmě na hlavu, když o pocty se nervu,
když s proudem neplavu a raději pro Minervu
přepřahám Pegasy, přepřahám Pegasy.”
Karel Kryl
…
Athéna je také bohyní války, ale jinak. Je nejoblíbenější Diovou dceruškou, zatímco její bratr, prevít Áres, měl u fotra kolikrát tak na kahánku, že to málem skončilo jeho smrtí. Áreovou, ne Diovou, pochopitelně.
V čem je tak jiná? O tolik lepší? Kromě toho, že Zeus si vyčítal sežrání její matky a sourozence. A ‘odčinil’ to tím, že z ní udělal svoji Protegée.
Je na Olymp až nepřiměřeně kultivovaná a dobrá.
Je bohyní spravedlnosti a práva, vzdělanosti a moudrosti, strategie a vyjednávání, ale i čestného boje a taktiky. Stará se o to, aby se jakákoliv válka – vnější i vnitřní – vedla ROZUMNĚ a se CTÍ. Je také bohyní krásy, ale zase jinak, než Afrodita. Podporuje spíš estetiku, ideály v umění a duševní krásu.
Podobně jako Artemis a Deméter, je NEDOTČENA muži. Je ztělesněním platonické lásky a upřímné lásky k lidu i všehomíru. Její city nejsou tak horké jako ty Venušiny, ale jsou o to stabilnější a odolnější.
Je však důležité si uvědomit, že kdyby tento archetyp v nás vládl osamocený, jen stěží by měl šanci na úspěch. Do nejedné bitvy si tato bohyně bere svého zuřivého bratra, Área, ochotně sebou. Stejně tak, jako ráda spolupracuje s Afroditou nebo Poseidonem. Je příliš nad věcí, aby dokázala prorazit tam, kde je nezbytné použít hrubou sílu, lest nebo smyslové okouzlení.
Přerostlou a osamocenou vnitřní Athénu u sebe potkávám, když přemrštěně čtu a hloubám. Cítím se z toho sice vzdělaná, nebo dokonce až jaksi morálně nadřazená, ale pak logicky začnu trpět už při pouhém pomyšlení na drásající tupost a nízkost plebsu. A vůbec nemám sílu či chuť ho jakkoliv povznášet.
Čili, intelektuální a/nebo spirituální PÝCHA a přesvědčení, že všichni kolem jsou nerozumní a nemorální hulváti, to je také Athéna. Má pocit, že lidé by to, nebo ono, měli žít či dělat, protože je to MOUDRÉ. A umí být trpce zklamaná, když pak narazí na běžnou realitu.
Moje vnitřní Athéna mě od mala významně ovlivňuje. Přečetla se mnou tisíce knih, naučila se sedm jazyků, často mi chytře radí a důmyslně pomáhá. Ochraňuje mě před mou chtivou Afroditou, šíleným Dionýsem, posedlým Áreem či ufňukanou Persefonou. Anebo před čímkoliv jiným, co u mě začne přerůstat do destruktivity.
Ale také už jsem s ní zažila situace typu: “Všichni jsou debilové, jen já jsem kdesi vysoko nad malostí lidského ega. Já jediná rozumím, já jediná chápu, já jediná umím.” To je nezralá a ukřivděná Athéna, před kterou se taky mějte na pozoru.
Na závěr, jak se to stalo, že je tak jiná? Tak kultivovaná, tak moudrá, tak klidná?
Když byla mladá, musela v souboji svojí velké lásce, bohyni Pallas, zasadit Coup de grâce – poslední ránu z milosti – protože Pallas už nešlo zachránit. Navíc se do toho zase připletl tatínek, aby měl jistotu, že to celé Athéna zvládne. Tato nešťastná situace ji navždy odvrátila od plamenných konfliktů, kde se zbytečně umírá. I proto si pak před svoje jméno postavila jméno Pallas, aby to bylo věčnou připomínkou tohoto neštěstí.
Její příběh je základem pro každou velkou katarzi a prozření, ke kterým nás může přivést právě nějaká tragická událost, nebo jiná hluboká bolest či utrpení.
Moudrý den, vám všem.
