Ukazuje se, že pilná práce na rozsáhlém knižním díle má na moje bytí zajímavé vedlejší účinky. Kromě rozbolavělého zadku a jiných nepříjemných či neestetických projevů velmi bídné sebe-údržby, je to zvláštní proměnlivost, možná až prchavost mých identit.
Myslím, že to má dva hlavní důvody:
1.
Psaní fikce intenzivně hýbe mým vnitřním světem. Jsou chvíle, kdy je nepopsatelně vzrušující, smysluplné a krásné. Ale také u něj často prožívám bouře, orkány pochybností, boření různých iluzí a zemětřesení, jež jsou nutné k tomu, aby kdesi na vzdáleném konci, zůstalo jen to nejodolnější, nejryzejší a nejopravdovější. Abych mohla dát ze sebe světu to nejlepší, co teď v sobě mám. Aneb slovy některých mých cenných kritiků: “Abyste si mohli konečně něco ‘normálního’ přečíst.”
2.
V hlubokém zanoření, do kterého se při tomto typu tvoření dostávám, se silněji než kdy jindy, vzdaluji od toho, kým normálně jsem. Je to děsivé, ale nutné k tomu, abych své běžné identity necpala do svých postav. Což se stejně trochu děje. Zároveň, se samozřejmě děje i to, že když nějakou postavu vymyslím zcela nezávisle na sobě, její identita se na mě okamžitě začne alespoň trochu přenášet. To ovlivňování maká oběma směry a je nelehkým úkolem každého autora, držet nad tímto prohnaným trikem alespoň elementární kontrolu.
A teď, proč vám to všechno sděluji? Kromě toho, že vás chci varovat, abyste mě v mé knize nehledali, a zároveň nebyli překvapení, když mě tam znenadání objevíte.
Identity jsou důležitou součástí lidské osobnosti a našeho denního fungování. Zároveň jsou to entity tuze vratké. Když přijde na opravdové lámání chleba, nepodrží nás. Naopak, lpění na nich nám může být na přítěž.
Silně to vnímám zde na Brači, kde má každý u prdele, kdo jsem a co jsem v životě dosáhla nebo prožila. Není to pro mě vždy příjemné, ale je to pro mě ZDRAVÉ.
Když jsem dnes ráno hleděla na moře, uvědomila jsem si, že je mu úplně jedno jaký má momentální projev – neboli identitu. Zda je hladké jak zrcadlo, rozbouřené, šedé nebo tmavě modré s bílými krajkami vln. FURT JE TO MOŘE. A já k němu jezdím proto, že je to moře, ne proto, že je zrovna dneska takové, jaké já bych chtěla, aby bylo.
Poseidon, bůh oceánů, bouří a zemětřesení – vnějších i vnitřních – nám může pomáhat v tvrdých revizích naší osobnosti, které jsou nezbytné k tomu, abychom byli neustále bdělí a laskaví k nikdy nekončícím proměnám našeho nitra. Byl to divoch a proutník, ale zároveň uměl i hluboce milovat a také znal všechny odstíny lásky mezi tím. Každý z nás má podobně široké možnosti v prožívání svých vnitřních poloh či identit, i když to někdy nevidíme nebo ZATÍM neumíme používat.
Až teď vidím, jak prospěšné je pro mě si se svými identitami trochu hrát. Nebo je někdy odložit a bedlivě pozorovat, kdo jsem, když nejsem to, co si myslím, že jsem.
Uzavřu to krátkou básní:
MOJE IDENTITY
pražská pipka, dryáda, masérka
narcis či hedonista
s boľavou riťou a mastnými vlasmi
ani jednou
si nie som istá
…
Mějte se a u t e n t i c k y.
